Odysea na sněhu

Marně vzpomínám, kdy naposled se nějaká z cest do vlasti obešla bez potíží. Jako vždy stala se osudnou snaha přepravit se přes letiště Gatwick. Jako by nestačilo, že si maminka pokaždé dělá vrásky, co všechno musí sebou zabalit a na co nezapomenout, jen aby tata polovinu nashromážděných něcí zase vyřadil, když v zápalu boje vše cpe do zavazadel. Tady je ovšem nutno připomenout, že mých hraček bývá zabaleno až tristně málo, vlastně nebýt toho, že jsem se tentokrát transportu plyšáků chopil na poslední chvíli vlastními silami, nezabalili by mi rodičové téměř nic. Nakonec se podařilo vše zbalit vcelku načas a tak plni optimismu vyrazili jsme na tradiční pouť směr letiště, která zahrnuje cestu busem MHD a dvěma vlaky. Vlak jsme stihli s rezervou a až do přestupní stanice Clapham Junction vše probíhalo podle plánu a to i přes první sněhové vločky snášející se na koleje. I tradiční spurt z nástupiště č. 5 na nástupiště 13 se podařil v rekordním čase. A že je to spurt řádný, Clapham Junction je objemem přepravených osob největším nádražím v Británii, kde ve špičce zastavuje víc než 100 vlaků za hodinu, takže je to jako sprintovat v obrovském mraveništi.

Avšak jaké nemilé překvapení na nás čekalo na nástupišti 13. Vlaky prý mají zpozdění. Jak se ukázalo zpoždění to bylo skutečně fatální, žádný vlak směr Gatwick totiž nejenže nejel načas, on pro jistotu nepřijel vůbec. Jak se luxusní náskok se kterým se rodičové vypravili na cestu rozplýval a naopak měnil v dost tristní zpoždění, kdy se žádný vlak neukázal téměř hodinu, klesala nálada rodičů na teplotu okolí zasypávaného tu a tam sněhovými vločkami. Kolik jich ten večer spadlo posuďte sami na obrázku z druhého dne. Jak vidno sotva pár vloček před parlamentem stačí, aby v zemi zavládnul chaos. Ten se postupně rozléval celým nástupištěm na němž s nastupující dopravní špičkou přibývali cestující geometrickou řadou.

V zoufalé snaze aspoň něco podniknout, přemístili jsme se v novém sprintovacím rekordu na jiné ještě přecpanější nástupiště, odkud vyjel vlak, který nás měl ke Gatwicku alespoň popovést. Jak se ukázalo, veškeré naděje brzy pohasly, neboť vlak se plazil rychlosti šnečí a když nás definitivně vyplivnul v konečné stanici, pouhou jednu zastávku před letištěm, ukázalo se že neni cesty ani vpřed ani zpět domů. Veškerá doprava zamrzla, od vlaků, přes autobusy po taxíky.... Abych popis našeho utrpení zkrátil, rodiče nás nacpali do dalšího stojícího vlaku, abychom alespoň neumrzli na nástupišti. Vlak se  nakonec po témeř hodině stání přeci jen vydal směr letiště. Jak nám do reproduktoru kulantně sdělil strojvedoucí, na trase před námi stálo několik zaseknutých vlaků, včetně porouchaného záchranného vlaku, který byl vyslán k odtažení zamrzlíků... A tak si prý nemáme dělat naděje, že se někam dostaneme rozumnou rychlostí. No, žádný strach, veškeré naděje na odlet už jsme stejně dávno pohřbili. Nakonec jsme se na letiště přeci jen doplazili, pravda 30 km cesta se protáhla na více než 4 hodiny a dorazili jsme více než hodinu po odletu letadla... Vstupujíce do odletové haly chystali jsme se na noc strávenou bůh ví kde a doufali v ulovení nějakého volného místa v ranním letadle.

Zdá se, že stěstí v neštěstí při nás přeci jen stálo, když jsme zjistili, že odlet byl posunut téměř o dvě hodiny. A tak následoval ten den již třetí spurt, tentokrát směr odbavení. Bylo to o chup, s maminkou jsme se stali posledními pasažéry, které ještě svolili odbavit. Další zpoždění nešťastníci už měli smůlu. Vše probíhalo najednou takovou rychlostí, že nebyl ani čas se trozloučit s tatou, jehož setrvání v Londýně bylo přede mnou do poslední chvíle tajeno, a už jsme s mamkou šupajdili přes pasovou kontrolu. Jak nám tata později po telefonu řekl, chvíli po našem odletu letiště i vlaky zkolabovaly na dobro a dosud se plně nevzpamatovaly. No, a na to vše stačily slovy dva centimetry sněhu. Dobrá, někde jich prý napadlo víc, my jsme ale o moc víc sněhu nikde nespatřili. Inu jak říkáme my cestovatelé, nemusí pršet, err totiž sněžit..., jen když sem tam sype... Jestli už není na čase, aby si Britové přiznali, že spíš než na západě jejich ostrov leží na severu Evropy, a aby podobně jako já vyměnili Golfský proud za pluhy a lopaty...

Duhová Marseille

Zdravím vás se slíbenou reportáží o pestrém týdnu v zářijovým sluncem zalité Marseille!
Jelikož sem tatika vyrazil na konferenci a přirozeně se nabízelo, aby nás přibalil též, vybatolili jsme se celá rodinka (i se dvěma loďáky, kočárem, přebalovací taškou a nosítkem) 21. 9. před marseillské letiště, celí zvědaví, co nám následující dny přinesou. 

Jako první nám odnesly nehoráznou částku za taxík. Pravda, řídil ho dvojník herce z filmu Taxi (vzhledem i stylem jízdy), což navodilo hned na úvod lehce senzační pocit (opepřený tím, že jsem neměl autosedačku), ale ten jsem sdílel jen s mamikou. Tatikova pozornost se upínala výhradně k šílícímu taxametru. Byl totiž nastavený jednoznačně blíže pražským standardům než londýnským. Tatika utrousil, že to asi bude tím, že marseillské taxíky řídí Francouzi, jež mají narozdíl od londýnských Indů požadavky na normální plat a dovolenou. Jsme rádi, že jsme mohutně přispěli k francouzskému sociálnímu smíru. 

Uspokojivý přístřešek (obývák, kuchyňka, ložnice a mikrokoupelna) jsme šťastně našli v suterénu u jednoho pana domácího, v úzké uličce jen 10 minut chůze od šírému okolí dominující katedrály Notre-Dame De La Garde. Romantické, ale trochu náročné na výšlap. Já to tedy příliš neokusil, neb jsem se většinou vezl nebo nesl, ale parkrát jsem ty schody či padáky přecijen vyťapat musel. (Mamice už chátrají záda a ubývá sil...) Byt i lokalita se nicméně i tak ukázaly jako výborná základna k celodenním výpravám do různých částí Marseille. 

Všichni jsme poctivě a disciplinovaně od prvního dne plnili účel, za kterým jsme přijeli. Tatika od časného rána konferoval a večer spřádal sociální sítě na parádních večeřích a recepcích, a my s mamikou jsme celé dny vesele turistili a vstřebávali dojmy. (A po večerech si dopřávali okoralé francouzské bagety a omáčky Uncle Ben's s těstovinami a rýží.)

První zásadní dojem: v místních ulicích panuje naprostý dopravní chaos. Chodníky byly nejen úzké, ale i příšerné (samý kanál, sloup, záplata a výmol), golfkami téměř nesjízdné. Když už byl někde přechod se semaforem, tak zelenou pro chodce odbočující řidiči zavile ignorovali. Než si na to člověk zvykl, bylo každé přecházení zážitkem zvedajícím adrenalin. Ostatně stejně jako obyčejná chůze po chodníku. Pro skútry všech velikostí a kubatur totož platila stejná pravidla jako pro cyklisty, tj. jezdily a parkovaly úplně všude, včetně chodníků. První dopoledne nám z toho šla hlava kolem. Ale člověk přivykne všemu a po pár dnech už jsme přistoupili na místní pravidla hry a pirátili po přechodech i chodnících bez mrknutí oka. 

Druhý zásadní dojem: v Marseille žije opravdu hodně muslimů. Od jakživa. Je to vidět všude. Na domech, kostelech, obchodech, restauracích, ulicích... zkrátka všude. Spousta krámků se zlatými šperky a arabskými sladkostmi. 

Třetí zásadní dojem: pamětihodné pamětihodnosti. Nejkouzelnější atmosféru má stará Marseille, čtvrť s úzkými uličkami poskládanými z typických starých činžáků. Vnucovalo se srovnání se starou Prahou. Byl tam ale opravdu klid, žádné davy turistů a obyvatelé domů působili mile a domácky. Za vidění rozhodně stojí tamní  katedrála De La Major, starý kostel Abbaye Saint-Victor, bývalý hospic La Vieille Charité a palác LongChamp. Nejvyjímečnější, a pro Marseille krutě distinktivní, jsou však především působivý starý přístav Port du Vieux plný zaparkovaných jachet a na vše svrchu dohlížející nádherná katedrála Notre-Dame de la Garde. Z úžasné vyhlídky u kostela St. Lauren se nám dokonce poštěstilo vidět pohádkovu duhu nad starým přístavem vyhřívajícím se v paprscích zlatavého podvečerního slunce, která se ztrácela v hrozivě vypadajících černých mracích seskupených nad vysokými horami v pozadí. Kýčovitá scenérie, která se nám do mozku obtiskla opravdu poctivě.

Abychom nic nevynechali, dopřáli jsme si s mamikou i vyhlídkovou plavbu po moři, kolem hradu  D'If, z jehož podzemní kobky kdysi unikl hrabě Monte Christo světově proslulým skokem plavmo v pytli do hlubokého moře. Poté jsme pokračovali podél bíle a tyrkysově vybarveného pobřeží Calanques. Já jsem si však, místo kochání se přírodními unikáty, chtěl po většinu času čechrat účes čerstvými poryvy mistrálu, nahnut nad hladinu moře ve špici lodní přídě (po vzoru Leonarda di Capria). To se samozřejmě neshledalo s pozitivním ohlasem u mamiky. Bála se prý, že bych skončil přesně jako  on, tj. na dně moře. Já jsem si ale dál trval na svém, jelikož očekávat náraz do kry ve Středozemním moři mi přišlo jako čirá hysterie hraničící s šikanou. Zpátky do přístavu jsme se tedy oba vrátili poněkud psychicky i fyzicky vyčerpáni vášnivým sporem.
Jiným druhem zážitku byla francouzská stávka, do které jsme se připletli asi třetí den pobytu. Byla veselá a optimistická. Narozdíl od těch londýnských, kde létají vzduchem pivní lahve a všichni se mračí. Naštěstí policejní kordony a kolem projíždějící BMW jsou pro londýnské demonstranty lákavějšími terči než tatika na letitém velocipedu. To víte, v zemi, kde Marx s Engelsem stvořili svá stěžejní díla, se třídní boj nebere na lehkou váhu.
Nicméně zpět k dění v Marseille, druhý den po stávkovacím dobrodružství jsem si uhnal modřinu ve tváři, když jsem byl katapultován z golfek a přistál obličejem na zábradlí, neboť nám vzpříčená kolečka v plné rychlosti škobrtla o sloup lampy mistrně umístěný uprostřed chodníku. Pěkná rána. Od té doby víme, proč má být dítě v kočáru vždy připoutáno. Ano, ano. Kvůli nečekaným nástrahám a dobrodružstvím velkoměsta.
Mamika tvrdí, že od pobytu v Marseille je ze mě kavárenský povaleč. Prý jak vidím na chodníku stůl a židličky, už si sedám a očekávám něco moc nezdravého, ale dobrého. Podle mě nemá pochopení pro mimikry. Přeci: when in Rome, do as the Romans do. Jelikož jsem zkušený turista, beru taková moudrá přísloví nesmírně vážně. Nerad bych pohoršoval a platil za výstředníka. Městský turismus si zkrátka žádá velké oběti. I po návratu do rodné vísky. 

Pro mou rodinu typičtější druh turistění ale vypuknul až po skončení konference. Půjčili jsme si kočár o čtyřech kolech a vyrazili do národního parku Camargue za plameňáky, koni a býky. A udělali tu chybu, že jsme se cestou zastavili v Aix-en-Provence. Město nebývalé krásy, ale všude mračna lidí, přes které se to nedalo vychutnat. Tak jsme zanechali všechny ty novodobé Cézanny jejich osudu a rychle se raději přesunuli za zlatým hřebem výletu: na safari do divoké francouzské přírody. No, divoké to nakonec nebylo (vyjma mistrálu), ale plameňáci, bílí koníci ani černí býci nezklamali, bylo jich všude plno a byli přesně tak kýčovití, jak jsme doufali. Stejně tak volavky, kachny, husy a brodivci. A i jeden plovoucí bobr! A spousta lagun, luk, mokřadů a pláží.
Balzám na duši. Zahojili jsme si ji na pěkných pár týdnů dopředu. 

P. K. 

Bojovníci Artušovi

Milí moji,

hlásím se po delší době z Londýna, abych se s vámi podělil o to, jak nás neutuchající touha mých rodičů po dálavách zemských tentokráte zanesla až do nejzápadnějšího hrabství anglického - do krajně rurálního a fotogenického Cornwallu.

Měli jsme jen prodloužený víkend a mrňavé vypůjčené autíčko přeplněné nejrůznějšími věcmi denní i noční cestovní potřeby. Rozměry našeho vozu byly nepříjemně úměrné jeho ceně a ani se nám tam ani nevešla moje cestovní postýlka! Jak se později ukázalo, tato zdánlivě bezvýznamná drobnost měla na průběh výletu nečekaně zásadní vliv.

Cesta na západ se poněkud vlekla, rodičové se tedy moudře rozhodli, že nemá cenu spěchat, ergo si můžeme pohodlně udělat odbočný výlet do Salisbury. Chtěli jsme na vlastní oči vidět, jestli je věž tamní katedrály opravdu tak šikmá, jak se píše v knize The Spire od W. Goldinga (a všech průvodcích). No, pokud ano, tak rozhodně ne na první pohled. Kouzlo nechtěného v tomto případě svedl jen tatův foťák, v němž se věž kácí víc než dost. Ale katedrála je to pěkná a městečko též. A navíc mají v kapitule vystavený jeden ze 4 originálních opisů Magny Charty (a to už je druhý zářez, takže ještě ty dva, co jsou tady v Londýně, a budeme mít všechny čtyři!). Dojmy ze zastávky v Salisbury tedy veskrze kladné.
Nu, a teď již vzhůru dál na západ...

Cornwall jsme poznali tak, že nás doširoka dodaleka obklopily sytě zelené záplatované kopečky, snad ještě řidčeji osídlené než ty welšské. Ale co mu chybí do počtu obyvatel, to dostatečně nahání počtem ovcí, koní, poníků, krav a jiného všudypřítomně se pasoucího dobytka. S klidným svědomím se již po pár kilometrech dalo konstatovat, že v Cornwallu stále drtivě převládá extenzivní způsob chovu a také to, že většina obyvatel se srocuje v pohádkově milých a tichých městečkách na pobřeží.

My jsme zakotvili v hostelu Golant poblíž přístavního městečka Fowey a tradičně jsme se kochali nádherným výhledem na zelené údolí a vodní plochu za ním. Měli jsme k dispozici velikou ložnici pro šest lidí a přesto jsme se (k mé radosti a rodičů žalosti) první noc mačkali všichni na dvouposteli pod jednou dekou. Ačkoli já jsem byl s nastaveným standartem maximálně spokojen (mohl jsem se válet po obou rodičích zároveň), mamika s tatou se druhý den nechali slyšet, že bez postýlky již nikdy nikam, i kdyby ji měli mít celou cestu na klíně. Výsledek byl totiž ten, že, ve spaní nejméně průbojný, tata nastydl a celý následující týden promarodil. A taky jsme byli všichni nevyspalí. A zatímco rodičové to ještě jakžtakž zvládali, já jsem celou sobotu prožíval jednu nesmírnou křivdu za druhou a dával to důrazně najevo, což už ke konci dne bylo všeobecně špatně přijímáno... na neděli měla naštěstí mamika rozum a šla si lehnout separé, což pozvedlo celkovou náladu druhého dne výrazně pozitivním směrem.

Na silničky, kterými jsme se tam proplétali, se obvykle nevešlo více jak jedno a půl auta, protože víc nebylo vzhledem k provozu ani třeba. Upřednostněny byly nesporně mnohem využívanější pastviny a já jsem tak byl šťastný, že jsem konečně mohl oslňovat svými rozsáhlými zoologickými znalostmi (před spaním si teď čteme knihu Domácí zvířata) a neustále jsem podával hlášení, jestli projíždíme kolem bééé, nebo búúú nebo íííhááá, haf, haf, mňau, mňau nebo ptáčků. Občas to byl závar!

Veškerou indentifikaci flóry i fauny jsem musel zastat úplně sám, neboť mamika a tata měli plné ruce práce s navigací - z napjatých výrazů sledujících vozovku postupně se zužující div ne na šířku jednostopého vozidla, zoufale odevzdaných strhnutí volantu na libovolnou stranu ve chvílích zásadního rozhodnutí a tlumených zaskučení či hlasitých nadávek 30 sekund poté jsem usoudil, že atlas, který jsme si výjimečně i vzali s sebou, bohužel velice nezvládal mikroměřítko místních komunikací. Došlo to dokonce až tak daleko, že mamika ve chvíli, kdy jsme se ocitli v úplně jiném městě, než kam jsme původně směřovali, navíc na konci slepé silnice končící v moři, prohlásila, že to vzdává, a že zřejmě není dobrý navigátor a nikdy nebyla a nemá tedy cenu jí do toho nutit. !?

Nakonec jsme ale dobloudili všude, kam jsme plánovali: do unikátní botanické zahrady Eden project, na údajné rodiště krále Artuše Tintagel Castle (samozřejmě i s Merlinovou jeskyní), do vesnice Boscastle, kde se dávno zastavil čas, do nádherného přístavního  Fowey, kde jsem prvně smočil nohu v mořské vodě a odkud jsme podnikli krátkou procházku po pobřeží "anglického mediteránu", i do zvláštních a romantistně divokých (ne však přespříliš) Dartmoors, kterými se kdysi proháněli pes baskervilský s Sherlockem Holmesem a v součastnosti davy turistů.

Více už jsme nestihli. Teď nabíráme dech na další letošní výpad do krajů galských, odkud také nejspíš bude příští referát.

Čarokrásné podzimní dny i noci přeje

P. K.

Pobřeží jižního Walesu II.

Moře, písečné pláže, divoké útesy, pohádkové lesy, kamenné stavby, osamocené roztroušené farmy, mořští ptáci, tuleni, delfíni a velryby. To všechno je Wales. Většina Angličanů netuší, jaký poklad v něm mají. Ale my to víme moc dobře.  

Není proto divu, že jsme neodolali a věnovali další prodloužený víkend opětovnému průzkumu jeho jižního pobřeží. Tento červenec to odneslo okolí malého městečka Poppit Sands a ostrov Skomer. Milou společnost nám dělala rodina Vamberova, takže jsme pronajali sedmimístný „minibus“, zamluvili v hostelu velkou rodinnou místnost, nakoupili  hromady jídla a těšili se na luxusní procházky po welšském pobřeží.

Výhled a okolí hostelu tradičně nezklamaly a byly okouzlující – mořský záliv s písečnou pláží, skalnaté pobřeží pokryté sytě zelenými pastvinami a lesy, pasoucí se dobytek. Naditý program trochu narušovalo nahlodané zdraví dětí, ale i tak se pár opravdu nádherných výletů podařilo.

Cestou na menhiry Pentre Ifan staré jak pyramidy samy jsme se prošli prastarým a nesmírně romantickým dubovým lesem a jindy jsme se kochali úchvatnými výhledy z pobřeží Dinas Head a Poppit Sands, kde se nám dokonce podařilo zahlédnout párek kavčat červenozobých.

Safari vrcholem byl výlet lodí na ostrov Skomer, který je bedlivě střeženou ptačí rezervací, neboť zde hnízdí obrovské kolonie papuchalků, buřňáků, ústřičníků a všemožných racků a alek. Nebe se na nás ten den bohužel kabonilo a nakonec jsme měli možnost naostro otestovat  vodotěsnost našich dokumentačních přístrojů i všemožných nepromokavých oblečků. Ale stálo to za to! Papuchalků tam bylo tolik, že se k nim člověk mohl přiblížit na metr a ani ostatní opeřenci nechtěli být pozadu pózovali o sto šest. Přes jejich řev nebylo pomalu slyšet vlastního slova. No, hotový ptačí ráj.

Delfíny ani velryby jsme bohužel nezahlédli, ale při návratu na pevninské pobřeží se nám alespoň poštěstili tuleni šedí.

Takže příští jaro další výlet do Walesu, tentokrát na člunu za delfíny, velrybami a koloniemi terejů! 

Cappadocia - rekreování v Turecku

Zdravíme uprostřed prázdnin a letních veder! Obě naplánované dovolené máme úspěšně za sebou, tak podáváme stručné líčení jejich průběhu. Nejdříve ta červnová:
Trpě mateřskou demencí, komplexy méněcennosti, prudkými návaly pocitu zbytečnosti a permanentní křivdy ústící v chronickou duševní labilitu - tj. všemi typickými neduhy získanými vlivem dvouletého pobytu doma s děckem - nabyla jsem dojmu, že je nejvyšší čas vybřednout z RVD a řádně se zrekreovat na příjemném a nenáročném výletu ve dvou (tj. bez Kvída).
Volba na Turecko padla v souladu s Honzovým pracovním kalendářem. Navíc je tam teplo, sucho a přiměřené množství exotiky. A tak po zdařilém výsadku Kvída na miniprázdniny u dědy a babičky, již nic nebránilo bezmeznému užívání si na krátko znovunabyté volnosti a pohodlí starání se jen o sebe samotné. 

Převážně jsme se pohybovali v regionu Cappadocia, který sluje především svými skalními a podzemními městy vykutanými do měkkých skal tvořených sopečným tufem. Vše turisticky zajímavé tu muselo zavánět skálou: skalní hotely, skalní města, skalní vesnice, skalní holubníky, skalní katedrály a kostely, skalní mlýny, keramika, tunely, šachty... Kostely byly až na výjimky špatně (spíš vůbec) udržované a fresky v nich někdo úmyslně poškodil nebo vypálil: turečtí koránu loajální muslimové během minulých staletí vyškrábali všem svatým oči nebo rovnou celý obličej.
Aby se nám všechny ty skalní divnostavby a divnoútvary nepřejedly, prostřídávali jsme jejich návštěvy s výlety do přírodních rezervací - převážně v honu za ptáky. V mokřadech "Sultan sazligi" nám tak bylo spatřiti spoustu čápů, volavek, konipasů, syslů, plameňáků, orlovců, skokanů, užovek a dokonce i dvě bahenní želvy. V údolích Ihlara a Soganli se nám poštěstilo natrefit na egyptské supy, černé čápy, dudky, brhlíky, strakapouda, agamy a suchozemskou želvu. Paráda!
Usoudili jsme, že jet do Turecka a nepodívat se k moři by hraničilo s úzkoprsým turistickým snobismem. Protože úzkoprsí nejsme, vyrazili jsme tedy alespoň na dva dny na pobřeží v blízkosti Mersinu. Protože turističtí snobové asi trochu jsme - za žádných okolností si neodpustíme nějaké to safari, tak jsme to spojili s návštěvou rezervace "Goksu delta", která se chlubí ohromnou biodiverzitou co se ptáků týká. Počet druhů se samozřejme výrazně navyšuje v období ptačí migrace, což nebyl náš případ, ale i tak delta nezklamala - ulovili jsme cenné snímky (a méně cenná videa) všech možných volavek, ibisa, kolpíků, motáka, kachen, rybáků, čejek, ledňáčka, kraba apod. Z největších špeků jsme se ale tváří v tvář potkali pouze s dytíkem úhorním. Asi že jsme tentokrát oželeli průvodce?
A dojmy z Turků, turecké kuchyně a turismu celkově? Turci přátelští a až na výjimky poctiví, s některými se dá smlouvat, s jinými ne. Kemp v Cappadocii luxusní a za dobrou cenu. Kuchyně všude výtečná! Ceny v turistických oblastech vysoké, benzín nejdražší na světě, jinak doprava výborná - značení i silnice většinou bez problémů. Mimo turistické oblasti to drhne s angličtinou, ale člověk se vždy nějak domluví a je tam levno. Počasí v červnu bylo akorát - neúnosná vedra se nám vyhnula, chladna taky. Zamýšlený odpočinek se tedy zdařil. Snad až na jedno - během zpátečního letu do Prahy jsem samým těšením se na Kvída zapomněla v letadle kameru i s většinou videí. Nicméně, po třídenním úsilí, mnoha zbytečných telefonátech a jedné plodné návštěvě na letišti jsem zase vše získala zpět. Už mi opravdu zbývá někde zapomenout jen tu svoji hlavu děravou...
Příště červencová minidovolená v oblíbeném jižním Walesu!

Chyba v matrixu ?

Předposlední víkend v květnu jsme vyrazili na dlouho odkládaný výlet do Hampton Court. Londýn zachvátila první letní vedra, takže se nabízelo, aby je člověk přečkal mimo rozpálené město. Ráno probíhalo normálně, až do chvíle, kdy jsme nastoupili do atobusu. Po dvou set metrech se naskytl pohled na opravdu zvláštní úkaz: na chodníku stál policista oděn do veškerých náležitostí policejní uniformy až na jedno - jaksi si zapomněl natáhnout gatě. Ale stál na chodníku a spokojeně kontroloval klidný pouliční život, jsa ke skutečnosti, že na pořádek dohlíží pouze ve slipech, zcela netečný.  Zato my se nemohli zbavit lehce senzačního pocitu a hned se rozproudila debata na téma příznačné chyby v matrixu. ???

A od té doby už to šlo ráz na ráz. Nejdříve jsme vystoupili o cca 15 min chůze dříve, než jsme měli, což bylo vzhledem k prudkému polednímu slunci opravdu nepříjemné. Do Hampton Court jsme dorazili krátce po poledni řádně upečení, hladoví a v případě Kvída i ospalí. Rozložili jsme se proto ve stínu na trávě k obědu, během něhož jsme pojali lehké podezření, že s Kvídem není něco v pořádku. Nicméně, než jsme stihli identifikovat problém a vyvodit důsledky, situace se vyvinula sama, a to dost nečekaným a nepříjmeným směrem.
Kvído sebou náhle seknul na záda, oči v sloup a bez dechu.  My jsme se  náležitě vyděsili, snažili se mu pomoci, ale nešlo to. V okolí žádný doktor nebyl, tak jsme okamžitě volali záchranku. To mělo háček v tom, že paní na telefonu trvala na udání naší přesné polohy, což dost dobře nešlo, jelikož jsme do Hampton Court zrovna přišli, byli jsme kdesi v zahradách a nedařilo se domluvit na záchytných bodech. Samozřejmě na tom asi taky měla podíl dost značná panika. Člověk měl pravěkou touhu někam běžet a volat o pomoc, avšak rozum velel setrvat na místě a v duchu současné civilizace si pomoc v klidu vytelefonovat.  Ale připadalo mi, že zastavit ten příliv adrenalinu, je jako snažit se zastavit velkou vodu pár pytli písku. Víte, že to je nemožné, ale přesto se snažíte, protože musíte. Taková vnitřní biochemická bitva. No, po chvilce zmateného pobíhání jsem určila polohu v okruhu cca 50m (aspon jsem si to myslela) a víc už to nešlo, takže jsem s beznadějně prosakující hysterií začala paní důrazně vysvětlovat, že mi nedýchá syn (který mezi tím už naštěstí trochu dýchal, ale to jsem nevěděla), a ať tam prostě někoho pošle, že už se snad nějak najdeme. Houkačku tam opravdu nebylo možné přeslechnout. Pak jsem vyčerpaně předala telefon nějaké anglické paní, aby jí popsala, co se přesně děje s Kvídem, protože adrenalin už se definitvně rozlil úplně všude a já měla pocit, že na další věcnou komunikaci už nestačí ani moje slovní zásoba, ani síly.
Pár minut na to Honza dovedl paní zdravotnici, která dorazila na místo jako první. Ta změřila Kvídovi teplotu (měl 39,1), aplikovala paracetamol a sdělila nám, že prodělal febrilní křeč způsobenou horečkou. Což byla celkem úlevná diagnóza, jelikož jsme měli pěkně nahnáno z epilepsie, která vypadá hodně podobně. Po další minutce dorazilo další auto s dalším zdravotníkem a za chvilku k nám donavigovali velkou sanitku. Takže tam na jednoho malého napůl bezvědomého Kvída najednou byla tři velká auta. Jedna ze záhad toho dne a místního systému. ???
Nakonec přebyteční zdravotníci zase odjeli, nás naložili do sanitky a jelo se do nemocnice. Tam Kvída po několika hodinách zchladili na přijatelnou teplotu, dostalo se nám zdravotnického poučení a poslali nás domů. Když jsme dorazili, začala ale horečka zase rychle stoupat, až jsme opět vyrazili na pohotovost (tentokrát už ale taxíkem). Tam jsme strávili dalších několik hodin, ale nakonec se dobrá věc podařila, Kvído vyfasoval antibiotika a tuny horečkotlumičů, noc proběhla celkem klidně, za dva dny už byl bez teploty a do pěti dní zcela v pořádku. My jsme i přes všechna ujištění o neškodnosti a běžnosti takové příhody vstřebávali prvotní šok ještě pěknou chvíli.
Ale  nakonec jsme se rozhodli vzít to stečí a napravit nepříjemný dojem z poslední návštěvy Hampton Court návštěvou další. Jako posilu a morální oporu jsme si přizvali Vince s Helen a přesně týden PO jsme vyrazili.
Tentokrát proběhlo vše jak mělo i s několika bonusy navíc v podobě dobového rytířského turnaje, středověké sokolnice a setkání se samotným Jindřichem VIII. :) V proslulém bludišti jsme samozřejmě dopadli jako Tři muži ve člunu, tj. beznadějně zabloudili. Vince je však otrok své doby a po několika marných pokusech se vymotat vytasil svůj IPhone a donavigoval nás přes satelit úspěšně až do kýženého středu. Bláhovost takového počínání zřejmě docení jen ten, kdo tam někdy byl (celé to může mít tak cca 150m2) a kdo zná rozlišení gps v iPhone (asi tak +- 100 m). Ale i tak to byla legrace. Jediné, co nám nevyšlo, byla zpáteční cesta lodí po řece Temži. Poněkud jsme ji nestihli. Tak zase příště.

Krásy francouzského venkova

Za okny se zas jednou rozmohlo studené letní počasí a máme tady línou pohodu státního svátku - to vše v kombinaci se spícím Kvídem přímo volá po líčení druhé půlky Vodičkovsko-Štefounské družby. Tj. krátkého shrnutí toho, jak jsme s Kvídem vyrazili rekreovat za kanál na francouzký venkov.

Jak už bylo naznačeno v předchozím příspěvku, první výzvou svěžího jarního výletu bylo samotné poskládání třech dětí, dvou dospělých a asi tak 3 metrů krychlových zavazadel do malého Ivina fauvé. Ale když se chce, tak všechno jde. A začalo se někdy v sedm a skončilo už v půl deváté! Krása. Akorát bylo jasný, že až do příjezdu na místo není radno otevírat kufr. A taky to, že je dobře, že malé děti nepotřebují místo na nohy. A dospělí holt musí něco vydržet.

Cestu přes La Manche jsme naštěstí pojali konzervativně a nalodili se u bílých útesů doverských na trajekt. Bylo to v den, kdy nad Anglií poletující islandský popílek uzemnil všechna letadla. Trajekt byl ještě poloprázdný a cesta zcela bez problémů. Pozemní šílenství vypuklo až den poté, ale to už nás naštěstí minulo. Na dočasnou francouzskou adresu na středozápadě Francie jsme dorazili asi 16 hodin po odjezdu z Londýna. Bez nehody, vyhnuvši se drahým francouzským dálnicím, s prázdnou nádrží a jednou nechtěnou noční fotkou paní řidičky za € 40. Radary jsou přísné. I přesto byl Ivin výkon za volantem krajně uspokojivý, a to na obou stranách silnice (rozuměj kanálu).

Týden vyhrazený bezbřehé rekreaci se opravdu vydařil. Užívali jsme si francouzského venkova až nám spojenost ušima přetékala. Kontrast velkoměsta a zemědělské polosamoty se nedal jen tak přejít. Kvído byl nadšen. Běhal po zahradě, obdivoval sousedovic kozu a neustále něco kutil v kůlně plné rozličného nářadí. Naštěstí se oblíbenou hračkou stalo dláto, nástroj toť mnohem přijatelnější než do špalku zaseknutá sekyrka. Taky si zvládnul při nepovoleném tréninku na vstupních schodech (počtem tři nad sebou) dvakrát pěkně natlouct a vyrobit si boule a škrábance na čele. Naštěstí nic, co by se vymykalo rámci Kvídova běžného dne.
Jedním z výraznějších momentů byla pracovní sobota u Iviných kamarádů, kteří staví dům. Nechali nás přispět svou troškou do stavby při nahazování zdi (tradiční ruční technika).   Takže marná sláva, vzhled galské venkovské architektury je již navždy poznamenán slovanským vlivem. Samozřejmě pozitivně. Přeci tam místo architektonické stopy neuděláme rovnou botu.

Další dny byly ve znamení krátkých výletů po okolních městech. Všude krásné kostely a pěkná kamenná historická centra. Zvládli jsme Parthenay, Niort (město, kde se narodil Mihai) i Poitiers. Po večerech jsme užívali pohody velké rodiny, vařili moc dobré a bohaté večeře a dokonce se jednou vyškrábala na povrch i selská pravda o francouzských politicích - že jsou mimo a normální francouzi se za svého prezidenta stydí. Že by to bylo ve většině zemí stejné?

Zpáteční cesta slibovala, řečeno slovy politických novinářů, veliké drama, neboť popílek stále vládl evropskému vzdušnému prostoru a nám dostupná média znovu a znovu přinášela tragické příběhy lidí, jež si museli prodloužit dovolenou v Paříži, Madridu a na jiných nezáviděníhodných místech. Pročež jsem i já lehce trnula, co s námi bude, když nedorazíme včas a prošvihneme lekci plavání a nějakou tu playgroup, jsouc nuceni užívat si zadarmo idylických venkovských poměrů. Ale nakonec to všechno samozřejmě mělo mediálně zcela nezajímavý průběh, jelikož letadlo sice bylo na poitierské poměry asi nezvykle plné, ale v Lodnýně jsme přistáli dokonce s 15 minutovým předstihem. Zas o jeden srdceryvňák méně a žádná pořádná PR.

Pocity a vzpomínky na Francii i její venkovské obyvatele bezvýhradně klidné a kladné. Nahlíženo přísným mediálním okem, zcela nezajímavé.

Příště tedy zas trochu divočiny z Londýna.

D. Š. /foto Iva Vodičková