Za okny se zas jednou rozmohlo studené letní počasí a máme tady línou pohodu státního svátku - to vše v kombinaci se spícím Kvídem přímo volá po líčení druhé půlky Vodičkovsko-Štefounské družby. Tj. krátkého shrnutí toho, jak jsme s Kvídem vyrazili rekreovat za kanál na francouzký venkov.
Jak už bylo naznačeno v předchozím příspěvku, první výzvou svěžího jarního výletu bylo samotné poskládání třech dětí, dvou dospělých a asi tak 3 metrů krychlových zavazadel do malého Ivina fauvé. Ale když se chce, tak všechno jde. A začalo se někdy v sedm a skončilo už v půl deváté! Krása. Akorát bylo jasný, že až do příjezdu na místo není radno otevírat kufr. A taky to, že je dobře, že malé děti nepotřebují místo na nohy. A dospělí holt musí něco vydržet.
Cestu přes La Manche jsme naštěstí pojali konzervativně a nalodili se u bílých útesů doverských na trajekt. Bylo to v den, kdy nad Anglií poletující islandský popílek uzemnil všechna letadla. Trajekt byl ještě poloprázdný a cesta zcela bez problémů. Pozemní šílenství vypuklo až den poté, ale to už nás naštěstí minulo. Na dočasnou francouzskou adresu na středozápadě Francie jsme dorazili asi 16 hodin po odjezdu z Londýna. Bez nehody, vyhnuvši se drahým francouzským dálnicím, s prázdnou nádrží a jednou nechtěnou noční fotkou paní řidičky za € 40. Radary jsou přísné. I přesto byl Ivin výkon za volantem krajně uspokojivý, a to na obou stranách silnice (rozuměj kanálu).
Týden vyhrazený bezbřehé rekreaci se opravdu vydařil. Užívali jsme si francouzského venkova až nám spojenost ušima přetékala. Kontrast velkoměsta a zemědělské polosamoty se nedal jen tak přejít. Kvído byl nadšen. Běhal po zahradě, obdivoval sousedovic kozu a neustále něco kutil v kůlně plné rozličného nářadí. Naštěstí se oblíbenou hračkou stalo dláto, nástroj toť mnohem přijatelnější než do špalku zaseknutá sekyrka. Taky si zvládnul při nepovoleném tréninku na vstupních schodech (počtem tři nad sebou) dvakrát pěkně natlouct a vyrobit si boule a škrábance na čele. Naštěstí nic, co by se vymykalo rámci Kvídova běžného dne.
Jedním z výraznějších momentů byla pracovní sobota u Iviných kamarádů, kteří staví dům. Nechali nás přispět svou troškou do stavby při nahazování zdi (tradiční ruční technika). Takže marná sláva, vzhled galské venkovské architektury je již navždy poznamenán slovanským vlivem. Samozřejmě pozitivně. Přeci tam místo architektonické stopy neuděláme rovnou botu.
Další dny byly ve znamení krátkých výletů po okolních městech. Všude krásné kostely a pěkná kamenná historická centra. Zvládli jsme Parthenay, Niort (město, kde se narodil Mihai) i Poitiers. Po večerech jsme užívali pohody velké rodiny, vařili moc dobré a bohaté večeře a dokonce se jednou vyškrábala na povrch i selská pravda o francouzských politicích - že jsou mimo a normální francouzi se za svého prezidenta stydí. Že by to bylo ve většině zemí stejné?
Zpáteční cesta slibovala, řečeno slovy politických novinářů, veliké drama, neboť popílek stále vládl evropskému vzdušnému prostoru a nám dostupná média znovu a znovu přinášela tragické příběhy lidí, jež si museli prodloužit dovolenou v Paříži, Madridu a na jiných nezáviděníhodných místech. Pročež jsem i já lehce trnula, co s námi bude, když nedorazíme včas a prošvihneme lekci plavání a nějakou tu playgroup, jsouc nuceni užívat si zadarmo idylických venkovských poměrů. Ale nakonec to všechno samozřejmě mělo mediálně zcela nezajímavý průběh, jelikož letadlo sice bylo na poitierské poměry asi nezvykle plné, ale v Lodnýně jsme přistáli dokonce s 15 minutovým předstihem. Zas o jeden srdceryvňák méně a žádná pořádná PR.
Pocity a vzpomínky na Francii i její venkovské obyvatele bezvýhradně klidné a kladné. Nahlíženo přísným mediálním okem, zcela nezajímavé.
Příště tedy zas trochu divočiny z Londýna.
D. Š. /foto Iva Vodičková
