Marně vzpomínám, kdy naposled se nějaká z cest do vlasti obešla bez potíží. Jako vždy stala se osudnou snaha přepravit se přes letiště Gatwick. Jako by nestačilo, že si maminka pokaždé dělá vrásky, co všechno musí sebou zabalit a na co nezapomenout, jen aby tata polovinu nashromážděných něcí zase vyřadil, když v zápalu boje vše cpe do zavazadel. Tady je ovšem nutno připomenout, že mých hraček bývá zabaleno až tristně málo, vlastně nebýt toho, že jsem se tentokrát transportu plyšáků chopil na poslední chvíli vlastními silami, nezabalili by mi rodičové téměř nic. Nakonec se podařilo vše zbalit vcelku načas a tak plni optimismu vyrazili jsme na tradiční pouť směr letiště, která zahrnuje cestu busem MHD a dvěma vlaky. Vlak jsme stihli s rezervou a až do přestupní stanice Clapham Junction vše probíhalo podle plánu a to i přes první sněhové vločky snášející se na koleje. I tradiční spurt z nástupiště č. 5 na nástupiště 13 se podařil v rekordním čase. A že je to spurt řádný, Clapham Junction je objemem přepravených osob největším nádražím v Británii, kde ve špičce zastavuje víc než 100 vlaků za hodinu, takže je to jako sprintovat v obrovském mraveništi.
Avšak jaké nemilé překvapení na nás čekalo na nástupišti 13. Vlaky prý mají zpozdění. Jak se ukázalo zpoždění to bylo skutečně fatální, žádný vlak směr Gatwick totiž nejenže nejel načas, on pro jistotu nepřijel vůbec. Jak se luxusní náskok se kterým se rodičové vypravili na cestu rozplýval a naopak měnil v dost tristní zpoždění, kdy se žádný vlak neukázal téměř hodinu, klesala nálada rodičů na teplotu okolí zasypávaného tu a tam sněhovými vločkami. Kolik jich ten večer spadlo posuďte sami na obrázku z druhého dne. Jak vidno sotva pár vloček před parlamentem stačí, aby v zemi zavládnul chaos. Ten se postupně rozléval celým nástupištěm na němž s nastupující dopravní špičkou přibývali cestující geometrickou řadou.V zoufalé snaze aspoň něco podniknout, přemístili jsme se v novém sprintovacím rekordu na jiné ještě přecpanější nástupiště, odkud vyjel vlak, který nás měl ke Gatwicku alespoň popovést. Jak se ukázalo, veškeré naděje brzy pohasly, neboť vlak se plazil rychlosti šnečí a když nás definitivně vyplivnul v konečné stanici, pouhou jednu zastávku před letištěm, ukázalo se že neni cesty ani vpřed ani zpět domů. Veškerá doprava zamrzla, od vlaků, přes autobusy po taxíky.... Abych popis našeho utrpení zkrátil, rodiče nás nacpali do dalšího stojícího vlaku, abychom alespoň neumrzli na nástupišti. Vlak se nakonec po témeř hodině stání přeci jen vydal směr letiště. Jak nám do reproduktoru kulantně sdělil strojvedoucí, na trase před námi stálo několik zaseknutých vlaků, včetně porouchaného záchranného vlaku, který byl vyslán k odtažení zamrzlíků... A tak si prý nemáme dělat naděje, že se někam dostaneme rozumnou rychlostí. No, žádný strach, veškeré naděje na odlet už jsme stejně dávno pohřbili. Nakonec jsme se na letiště přeci jen doplazili, pravda 30 km cesta se protáhla na více než 4 hodiny a dorazili jsme více než hodinu po odletu letadla... Vstupujíce do odletové haly chystali jsme se na noc strávenou bůh ví kde a doufali v ulovení nějakého volného místa v ranním letadle.
Zdá se, že stěstí v neštěstí při nás přeci jen stálo, když jsme zjistili, že odlet byl posunut téměř o dvě hodiny. A tak následoval ten den již třetí spurt, tentokrát směr odbavení. Bylo to o chup, s maminkou jsme se stali posledními pasažéry, které ještě svolili odbavit. Další zpoždění nešťastníci už měli smůlu. Vše probíhalo najednou takovou rychlostí, že nebyl ani čas se trozloučit s tatou, jehož setrvání v Londýně bylo přede mnou do poslední chvíle tajeno, a už jsme s mamkou šupajdili přes pasovou kontrolu. Jak nám tata později po telefonu řekl, chvíli po našem odletu letiště i vlaky zkolabovaly na dobro a dosud se plně nevzpamatovaly. No, a na to vše stačily slovy dva centimetry sněhu. Dobrá, někde jich prý napadlo víc, my jsme ale o moc víc sněhu nikde nespatřili. Inu jak říkáme my cestovatelé, nemusí pršet, err totiž sněžit..., jen když sem tam sype... Jestli už není na čase, aby si Britové přiznali, že spíš než na západě jejich ostrov leží na severu Evropy, a aby podobně jako já vyměnili Golfský proud za pluhy a lopaty...
