Hlava E411

Čím déle jsme tady, tím více jsme přesvědčení, že Václav Klaus se minul místem. Neboť působiště jemu a panu Jaklovi zaslíbené není Pražský hrad, ale Downing Street 10. UK se zdá být ztělesněním jeho ideálu - sice je členem EU, ale každá příležitost, kdy lze demonstrovat, že jim je naprosto ukradená, či ji jakýmkoli způsobem bojkotovat, je vítána. A vůbec - tady mají svých starostí dost, že.
Jedním z praktických dopadů potom je, že přijede-li sem vzorný unijní středoevropan vybavený stohem EU formulářů a evropským optimismem přecházejíícím v odvážný pocit euroobčanského rovnostářství, dočká se téměř jistě velikého zklamání. Naivní eurooptimismus rychle vystřídá naprostá euroskepse.
Ta může vést až tak daleko, že takový člověk má pak chuť ony nanicovaté formuláře alespoň nějak využít a konaje v duchu evropské enviromentální politiky a nemoha jinak, vezme si je s sebou na záchod, aby jejich existenci konečně opodstatnil. Na místních úřadech, se s nimi totiž rozhodně nikdo zabývat nebude.
Zkrátka skutečná Klausovsko-Jaklovská nirvána.
Jak to všechno vím? Od samého přjezdu sem, tj. od června, až po září,  jsem se poctivě snažila na místním úřadu práce udat svůj formulář E411, stvrzující, že zde neberu žádnou dávku obdobnou českému rodičovskému příspěvku, a tudíž mám právo na její výplatu v Čechách. Mělo to být jednoduché. Ale nebylo.
Po pěti telefonátech a dvou osobních návštěvách jsem se nedostala dále než k recepčnímu, který zřejmě navíc (narozdíl ode mě) prošel nějakým velmi kvalitním kurzem pozitivní asertivity, takže zdvořilé avšak neprůstřelné odpálkování cizinců naivně mávajících jakýmsi nic neříkajícím EU formulářem, mu nečinilo sebemenší potíže. Tím školením zřejmě někdy projde většina státních úředníků a musí se odehrávat v nějakém bývalém naci táboře, protože strategie spočívá především v tomto: neodpovídat na žádnou položenou otázku, zásadně nepodávat žádné informace, které už by žadatel dopředu nevěděl, a i ty potvrzovat jen v případě krajní nouze, a pořád dokola opakovat totéž, ať je to, co je to, dokud tomu žadatel neuvěří a konečně neodkráčí. Nemohla jsem se proto chvílemi zbavit mrazivého dojmu, že se Brazil nebo 1984 proměnily v obludnou realitu, jíž jsem hlavní antihrdinkou a potíží netušíc, skočila jsem do spáru hrozivého státního aparátu, který se sevřel a nepustí, dokud mě úplně nerozdrtí. Posuďte sami:
Červen - srpen: Do telefonu mi řekli, že si mám dojít na svůj úřad práce a domluvit si schůzku s úředníkem. Na ÚP mi řekli, že potvrzují jen dávky, které lidi berou, nikoli však ty, co neberou, a že si mám zavolat do "sem a sem" a domluvit si schůzku, co dál. Na telefonu v sem a sem mi řekli, že musím na svůj ÚP a domluvit si schůzku s poradcem. Na mém ÚP mi opět řekli, že dávky, které neberu, prostě nepotvrzují, a že si mám tedy zavolat tam a tam, a tam už budou vědět. Nevěděli. Poslali mě hádejte kam - jo, přesně tam. Na můj ÚP.  tak to šlo pořád dokola. Oblíbená finta taky byla mě přepojit někam, kde to nikdo nebral. Zřejmě speciální linka pro opruzáky.
Tento proces zabral celé dva měsíce proto, že jsem vždycky musela sebrat veškeré tristní ruiny svého sebevědomí a sebekontroly, abych, vyhozena dveřmi, se zase vrátila oknem. Na mém ÚP jsem totiž vždy byla svědkem tak pikantních rozhovorů jako třeba:
Já: "Chtěla bych si domluvit schůzku s úředníkem, který mi potvrdí formulář E411, stvrzující, že zde nepobírám žádné dávky."
Ochotný, speciálně vyškolený recepční: "Pracovala jste tu někdy?"
Klidná já: "Ne"
Ochotný, speciálně vyškolený recepční: "Pak zde ale nemáte na žádné dávky nárok."
Trpělivá já: "Já vím. Já taky žádné nechci. Potřebuji to ale potvrdit na tomto formuláři."
Ochotný, speciálně vyškolený recepční: "My žádné takové dopisy ani potvrzení nevydáváme."
Panikařící já: "Já dopis nechci. Chci jen potvrdit tento EU formulář, protože to vyžadují české úřady, aby mi mohli vyplácet dávky tam."
Ochotný, speciálně vyškolený recepční: "Já myslím, že byste si měla zavolat na toto ono číslo, a oni už vám řeknou, co dělat a domluvíte si schůzku. My potvrzujeme jen to, že dávky dostáváte."
Bojující já: "Ale já už jsem tam volala. Řekli mi, že mám jít sem. Mohu se tedy domluvit schůzku s nějakým úředníkem, který by se na ten formulář podíval?"
Ochotný, speciálně vyškolený recepční: "Tak si tedy zažádejte o tu dávku a pak vám přijde dopis, že to zamítli, když chcete ten dopis. Nebo si zavolejte na podporu pro lidi bez příjmu. To bude asi to, co potřebujete... "
Schlíplá já: "Tak děkuji, na shledanou."
Vrátný byl prostě bez diskuze nejschopnější úředník na celém úřadě, neboť vždy během jedné minuty vše vyřešil ke své maximální spokojenosti, aniž by mi dal šanci zahlédnout byť jen cíp skutečného úředníka. Někdy už nám připadalo, že tam ani žádní nejsou, že všechny kanceláře jsou ve skutečnosti prázdné a fiktivní a ten vrátný je vlastně jediná živá bytost v celé budově. Opravdu - Orwell jak vyšitý...
Netřeba podotýkat, že po každém takovém telefonátu nebo návštěvě mé již tak narušené sebevědomí ženy v domácnosti klesalo hlouběji a hlouběji a hlouběji, až konečně dosáhlo zemského jádra..
Září: nakonec se mi po delší vzpamatovávací pauze podařilo se probojovat až do prvního patra (!),  kde, jak se ukázalo, přeci jen pár opravdových úředníků za stolem sedělo a pracovalo. Spolu s nimi tam ovšem byla další recepční, reprezentující vnitřní okruh neprodyšné bariéry, jež měla zřejmě chránit úředníky před stykem s běžnými občany. Tato recepeční (taky vyškolená, ale už na vyšším levelu, protože při předávání špatných zpráv jí nečinilo potíže vyloudit lítostivý výraz) si vyslechla daný problém, na delší chvilku zmizela i s formulářem v tajemném kancelářském zákulisí (asi si šla udělat kafe), a pak se vynořila nikoli s kýženým razítkem, ale se zásadní průlomovou informací: nejsem v systému!!! S tím se samozřejmě nedá nic dělat, kdo není v systému, nemá na žádné razítko nárok, to je jasné jako slunce v poledne. Ale prý nemám věšet hlavu a zavolat tam a tam, kde mi jistojistě pomůžou...
No, nepomohli. Jednalo se o nějakou organizaci pro těhotné, a Kvído byl pro ně evidentně ve svých 7 měsících přestárlý pardál.
Po tomto absurdním fiasku jsem již jakoukoli další komunikaci s britskými úřady odmítala - absolutní hodnota sdělení, že nejsem v systému, byla naprosto zdrcující - a s ponižujícně proklausovskou vírou v český nacionalismus jsem se rozhodla obrátit na české úřady a své krajany. Na ambasádě mě k smrti vyděsili rutinním sdělením, že si mám zavolat tam a tam, že mi tam třeba pomůžou (nepomohli) a české spolukrajanky mi sdělily, že před českými úřady o svém dlouhodobém pobytu v Lodnýně moudře mlčí, takže moje potíže nemají. To potěší. Možná bych tento příspěvek měla pojmenovat "S poctivostí v EU radši nikam nechoď" nebo tak nějak.
Říjen: Nakonec jsem různými (striktně neúředními) cestami dospěla k celkem rozumnému a logickému argumentu, jež by celou záležitost mohl jednoduše vyřešit za podmínky, že se mi ho podaří vnutit mé místní (české) ÚP SSP. Premisa byla následující:  je-li obecně známo, že tady se žádný příspěvek ekvivalentní českému RP nevyplácí, neboť matky se tu musí vrátit do práce asi 3 minuty po porodu, tak nehrozí, že bych ho pobírala zde i v Čechách, tudíž je zbytečné dokazovat, že ho tu nepobírám. Potažmo je třeba přiznat britské straně jistý kredit za to, že se jim nechce dávat mi razítko na to, že nepobírám dávku, která tu vůbec neexistuje. Bojový plán: je třeba udeřit na selský rozum českých úřadů a vysvětlit jim, že to razítko, na kterém trvají, je mámení telete z jalové krávy a takto ho nemají právo ode mě žádat. Jednoduché jako facka.
Nestejně ovšem smýšlela příslušná česká úřednice. Sice se pod tíhou mé bezchybné argumentace zachvěla tak, že ztratila svůj neotřesitelně vstřícný a příjemný tón, ale přesto dokázala odolat a na cokoli, co jsem řekla, odpovídala, že razítko mít musím, protože jí to tak řekli na ministerstvu. Považte! Když jsem se tedy, pohroužena již v čiré zoufalství a odhodlána se na tu jalovici přeci jen vrhnout a to tele z ní dostat, zeptala (přísahám, že nesměle, slušně a věcně), jestli mi sdělí tu supertajnou informaci, kterou přede mnou už pět měsíců všichni usilovně skrývají, totiž kde tu krávu najdu a jak se jmenuje to tele, jež z ní mám vymámit, (tj. kde mi to razítko dají a jak se jmenuje ona dávka, která by mi jako ten příslovečný pečený holub nedej bože měla přiletět bez zásluhy do úst), paní úřednice mi uraženě odvětila, že ona se mi tedy zpovídat nemusí a taky, že jestli si myslím, že ona to sem pojede za mě vyřizovat, tak to tedy nepojede. Amen.
Po tomto bolestném telefonátu jsem podlehla naprosté letargii, došla k závěru, že za tento výplach mozku mi snad ani za ty peníze nestojí, a s pocitem hluboké křivdy poctivého euroobčana zcela pokořeného státním aparátem jsem si při odchodu ven narazila čepici hluboko do obličeje, aby lidi kolem neviděli ten neonově blikající nápis "loser" na mém čele.
Nicméně zřejmě když je něčeho příliš, tak je toho moc a na různé lidi působí stejné události různě, takže co mě odrovnalo, to Honzu nastartovalo a celá záležitost se 30.10. dostala pod jeho výkonnostní kombajn (zřejmě konečně dosáhla patřičných rozměrů hodných velkokapacitního úsilí) a byla semleta jedním nasertivním telefonátem nadřízené úřednici, ježto se nestačila divit, co si to její podřízená vymýšlí za nesmysly, využívajíc je k šikaně zakřiknutých daňových poplatníků. Ještě ten den byla výplata RP obnovena s tím, že v případech podobných našemu žádné razítko potřeba není a dávka se běžně vůbec nepozastavuje. No, jak u koho.
Člověk by plakal, kdyby pocit úlevy a zadostiučinění, že zdravý rozum přeci jen zvítězil a konečně můžu nechat jalovici jalovicí a tele teletem, nebyl silnější.

Listopad: celá kauza má šťastný konec, peníze zadržované půl roku jsou na účtě během pěti dní, a protože někdo moudrý řekl, že dobrodružství je katastrofa, která tak úplně nenastala, lze konstatovat, že tato zkušenost se odteď přesouvá do říše "byrokratických dobrodružství" a ze mě je definitvně a jednou pro vždy dobrodruh.

Ponaučení na závěr: EU zákony zřejmě s poctivými euroobčany vůbec nepočítají, neboť když se s někým takovým setkají, tak se soukolí jaksi zadrhává. Evropští daňoví poplatníci proto za své peníze získávají nejefektivnější systém na odpálkování oprávněných nároků pendlujících euronebožáků na světě. Avšak ti nepoctiví si přijdou na své, takže rovnováha vesmíru je naštěstí zachována.

I tak však zůstávám eurooptimstou.