Big Ben nebo dítě?

Závidím všem rodičům, kteří mají nekompromisní jasno ve svých prioritách. Já jsem s tím poslední dobou nějak na štíru (ironická ambivalence této slovní hříčky se vyjeví každému, jež si uvědomí Kvídovo znamení zvěrukruhu).

V Londýně jsme byli už skoro měsíc, hadr se potkal s každým centimetrem čtverečním tohoto bytu, každý den jsme měli celkem jedlou a zdravou večeři, domácí chléb k obědu, zahrádka se již nepodobala neproniknutelné džungli ani žumpě, poctivě jsme třídili ¾ odpadu, Kvído si oblékal své oblečky z biobavlny prané ve 100% rozložitelném pracím prostředku, smířil se se spaním ve své postýlce na kokosové matraci přikryt dekou z merino vlny, krásně papal svá dětská 100% organic, gluten free, sugar free, salt free jídla z BPA,PVC a phtalates free nádobíčka, utíral se do zcela rozložitelných ubrousků napuštěných mátou z farmy podporující dynamické zemědělství a přebaloval se do látkových plen z trade fair bio bambusu a biobavlny a já se přesto nemohla zbavit dojmu, že bych nejraději flákla svou forest friendly vařečkou a utekla kamkoli, kde se dá něco skutečného zažít... neboli když jsem tou dobou večer uléhala do postele, byla jsem pochybnostmi zcela, úplně, skrznaskrz provrtaná.

Hlodalo mě totiž, že mně to všechno nijak zvlášť nenaplňuje, a že mě víc než vyleštěná okna a free range meat trápí, že jsem ještě neviděla BigBen, nezašla do oblíbeného T.K.Maxx, nenapsala žádný pořádný email ani neotevřela knihu a šance, že vám kdy pošlu tuto exilovou litanii byla tenčí než papír… "Jsem snad proto sobí hnusec či krkavčí matka?" honilo se mi neústupně hlavou.

Asi ano, ale ač dělám, co můžu, mně ta role manželky a matky roku fakt nesedí, co si budeme lhát do kapsy, že. Nakonec jsme si řekli, že bude asi lepší, když nebudou mít moji chlapci doma zničenou polopříčetnou Stepfordskou paničku, ale normální domáci paní, oč méně dokonalou, o to spokojenější, jež může konečně prohlásit, že viděla BigBen, ač k večeři byly kupované hranolky (mňam, mňam!)…

Od té doby je nám všem tak nějak lépe a zdá se, že obludnou metamorfózu v Monicu Geller Bing se zatím podařilo zastavit, ale pochybnosti stejného druhu stejně občas úporně hlodají…

D. Š.

Není břeh jako břeh (sága o stěhování tam a zase jinam)

U toho už jsem byl, když se naši stěhovali z jednoho břehu Vltavy na druhý. Pravda, moc rozumu jsem tehdy ještě nepobral, ale tolik už ke mně dolehlo, že to pro mámu nebylo jen tak. Dle signálů z pupeční šňůry s ní emoce pěkně mávaly a bylo lze usuzovat, že si tam prvních pár dní připadala jako ztracenec ztroskotaný hluboko v nepřátelském poli. Zpětně to pak sváděla na mě, že jsem ji destabilizoval (zcela absurdní obvinění, co asi zmůže takové embryo?).

Ted už jsem na tom s vnímáním situace (i se schopností ji destabilizovat) o dost lépe a musím konstatovat, že levý břeh Temže mámou zatím nijak zvlášť neotřásl. Žádné extrémně lítostivé nebo tesklivé momenty jsem zatím nepostřehl. Máma říká, že to je tím, že tady na takové blbosti nemá čas, a že prý Londýn není místo pro měkoty. Jednou teda trochu nešťastná byla, ale to jsem přičetl viróze, kterou zrovna utrpěla, jelikož jak ji přepadne nemoc, to se nad svým těžkým údělem dojímá pokaždé, ať je to, kde je to.

Abych se ale vrátil na začátek (což bude těžké, jelikož už si na moment, kdy jsem naposledy viděl rodiče, aniž by neustále něco zabalovali či vybalovali, snad ani nevzpomínám). Řekl bych, že naše stěhovací peripetie začaly asi tak týden před opuštěním výhodných pozic v mile domáckých Budějovicích a neskončily naneštěstí doteď.

Odsun z rodných Budějovic byl dosti dramatický, balilo se nepřetržitě snad čtyři nebo pět dní a poté, co se nacpal plný koňský vozík, jedno auto, druhé auto a v bytě stále ještě zbývalo dost věcí, bylo jasné, že:

1. Vždycky je toho víc a trvá to déle, než si představujete i v těch nejstrašlivějších katastrofických scénářích

2. Ať máte k dispozici jakkoli velké auto, stejně se do něj nikdy všechno nevejde

3. Krabic, lepenky a folie není nikdy dost

4. Je dobré mít po ruce přátele, ke kterým můžete nacpat to, co už se nikam nevešlo

5. Všechny věci je třeba stěhovat na jedno místo. V opačném případě nastává nekontrolovatelný chaos.

6. Mnoho věcí, o nichž jste si léta mysleli, že bez nich nemůžete být, se ke konci stěhovacího procesu bleskurychle a nemilosrdně mění v nepotřebný odpad

7. Ať plánujete, jak plánujete, nakonec je stejně všem jasné, že jste to měli od začátku udělat úplně jinak

8. Předem se smiřte s tím, že ze stěhování nezle vyjít bez trvalých šrámů na duši a dočasně výrazně sníženého sebevědomí.

(Po učinění těchto závěrů, nelze jinak, než ještě jednou dodatečně poděkovat všem zúčastněným za nekonečnou shovívavost a pomoc, bez níž bychom se asi nikdy nikam neodstěhovali.)

Vypjatým odsunem z Budějovic však celá stěhovací hegemonie bohužel zdaleka neskončila. Po popsaném přesunu všech věcí k jedněm rodičům následoval podobně problematický přesun nejdůležitějších položek ke druhým rodičům, žijícím blíže ku Praze a letišti Ruzyně, kde se následně odehrálo stejně táhlé a bolestné vybalování, přehodnocování, přebírání, vyřazování a konečně finální spakování a následný transport 150kg nacpaných v 8 krabicích do Londýna (zde se také sluší provolat třikrát Sláva všem rodičům a holešovské firmě Fiala Transport, jejichž rychlé a levné služby zachránily náš vydrancovaný stěhovací rozpočet od hrozícího bankrotu).

Výsledkem veškerých manévrů je, ze teď máme své věci "uložené" ve čtyřech různých koutech rodné země a jednom britském a pochybuji, že existuje někdo, kdo stoprocentně ví, co kde vlastně je (například já jsem na cestách musel porůznu obětovat nejednou svou cennou hračku a mám vážné obavy, že se s nimi již nemusím nikdy setkat!).

A co je ze všeho nejsmutnější - při srpnové navštěvě nás čeká repete v menším, které bude mít navíc exotickou příchuť toho, ze již nejsme majiteli žádného vozu, v němž bychom to všechno sváželi, převáželi a vyváželi...

No, závěr a poučení si z toho všeho vyvoďte sami, já na to ještě nejsem dost starý a moudrý..

čarovné letní dny a noci přeje

P. K.