úterý 27. dubna 2010

Harry Potter a ztracená bota

Duben byl na události tak bohatý, že se to člověku ani nechce psát pěkně postupně a nejraděj by to vychrlil vše najednou. Ale budeme se držet na uzdě a učiníme zadost osvědčeným chronologickým pořádkům, ať nejsou zmatky.
Iva a synové přijeli na Velikonoce, které jsme řádně po česku i po anglicku oslavili. Kryštof namaloval vajíčka, já jsem upekla mazance, Honza upletl pomlásku a Iva schovala vajíčka dětem na zahradě. Trochu mix, ale všichni jsme měli radost.

Hned po Velikonocích jsme se vrhli na turistění v krystalické podobě, zajeli do Windsoru a do Etonu, vyjímečné to univerzity, kde jsme se snažily Kryštofa vehementně přesvědčit, že je žádoucí, aby upřímně snil o tom stát se jednou zdejším studentem. Marně, dal přednost svezení ve velkém šálku čaje.

Další den jsme vzali ztečí centrum: udělali si piknik v Green Park, prohlédli si Buckingham Palace, prošli si St. James's Park, Whitehall, Westminster a podél řeky došli až na Trafalgar sq. Celý den se náramně vydařil, až na dva momenty, kdy byl Kvído v ohrožení - jednou ho málem přejel strážce Whitehallu na koni (i se mnou) a podruhé se poněkud napíchl v parku na růžový keř, což z počátku nevypadalo úplně dobře, ale nakonec to bylo těsně vedle oka a dalších důležitých částí těla. Podotýkám, že to byl jeden z jeho rychlých a zcela nezachytitelných kamikadze pokusů, jež jsou bohužel poslední dobou na denním pořádku.

Jedním z nejvýraznějších zážitků byl rozhodně výlet na Stonehange a přilehlé oblasti. Stonehange nezklamaly, všichni jsme cítili prapodivné a nikoliv příjemné pocity, což mě osobně poněkud rozhodilo. Dokonce snad možná do té míry, že jsem pak ve zmatku a shonu nechala na střeše auta všechny své kartičky, s nimiž jsem se od té doby již neshledala. Zřejmě se tak naplnil můj víceméně pravidelný tříletý cyklus, kdy chodím loudit novou občanku a řidičák. Druidi jedni druidovatí.

Ve zmíněných přilehlých oblastech jsme "po japonsku" v letu obdivovali obrazce bílých koňů na protilehlých svazích a dorazili až do neuvěřitelně čarovné a starobylostí a mystikou nasáklé vesnice Avebury, která je postavená přímo uprostřed kruhu z menhirů. Jako by nebylo dost na tom, že jsme se tam zdrželi až do tísnivého soumraku, ještě nás tam pěkně poplašily z příšeří se náhle vynořivší nefalšované bombardéry. Kdo by něco takvého čekal? Naštěstí nakonec jen přeletěli, aniž by cokoli upustili. Ale stejně. Byl to pro všechny dost zváštní okamžik.

Jelikož se nám zazdálo, že po mystikou prolezlých menhirech je čas na trochu nepokrytě povrchního turistění, udělali jsme si výlet do Oxfordu a vydali se po stopách Harryho Pottera. V Christ Church College jsme totiž navštívili hlavní sál Bradavic (objevuje se v 1. a 2. díle filmu). A ta ztracená bota? To bylo tak: ten den bylo dopoledne dost větrno, a tak nám nezbylo, než se s naším pravidelným piknikem přimáčknout ke zdi, abychom byli v závětří. Kryštof využil chvilky oddechu k nakopávání míče proti té zdi. Zrovna jsem ho měla v zorném úhlu, když se mihla přes zeď nějaká šmouha. Hned si řikám:" A jéje, a míč je v háji." Kryštof se chvilku zmateně rozhlížel, a pak povídá:"Jéé, kde mám botu?" No, kde asi - za zdí zamčené zahrady Christ Church College.
Tak jsme se zvedli, Kryštof si nandal na nohu pytlík (a kňoural, že to je pěkný trapas, belhat se s igelitkou na noze, což bohužel nebylo lze popřít) a stoupli jsme si do fronty na lístky. U pokladny to chvilku trvalo, než pochopili náš ne úplně obvyklý požadavek na klíče od zahrady, ale nakonec byli hodní a botu nám vrátili. Navíc jsme dostali rodinné vstupné a ještě se slevou, jelikož jsme neměly po ruce dostatek hotovosti a karty nebrali. Pan pokladní prostě podlehl panice při pohledu na dlouhou frontu, všechny naše děti a Ivu zoufale lovící peněženku v obrovské tašce mezi plínkami a přesnídávkami.
Kromě těchto kromobyčejných zážitků, kdy člověk teprve řádně docení kouzlo cestování s dětmi, jsme výlet do Oxfordu hodnotili i jinak velice kladně, je to krásné město plné architektonických perel, prodchnuté nasládle nostalgickou atmosférou všudypřítomného univerzitního života.

Z toho zajímavějšího už nás pak čekal jen celodenní výlet podél řeky Temže, Towerem počínaje a Templem konče. Zvládli jsme i proniknout na loď kapitána Drakea, a to jak do podpalubí, tak na kapitánský můstek, a okouknout Globe a St. Paul's Cathedral.
K té se váže též jedna historka, taková smradlavá, kdy jsme při krátkém selankovitém odpočinku na schodech přeslavné katedrály pojaly podezření, že se jedno z dětí muselo ukrutně pokadit, a postupně jsme se vylučovací metodou snažily přijít na to, které, až se ukázalo, že se onen nesnesitelný zápach neline ani od jednoho z čerstvě přebalených chlapečků, ale přímo od Ivy..
Měla totiž v batůžku jakýsi velmi zralý sýr nefalšovaného francouzského původu, který ten výlet v krásném jarním dni prostě neustál a celý se nám pěkně rozležel a rozsmrděl. Ale přece se to nevyhodí, ne? Netřeba říkat, že při zpáteční cestě metrem jsme nedostatkem místa netrpěli.

No, a pak už jen 20 hodinová cesta do Francie v malém, 20 let starém, Golfu natřískaném až po střechu... Líčení toho, co nás potkalo na druhé straně kanálu, si však zaslouží samostatný příspěvek -  je co vyprávět! :)

Na dočtenou co nejdříve se těší

D. Š. a P. K.

čtvrtek 22. dubna 2010

Jarní hrátky

Tak nám po krátké deštivé odmlce úspěšně pokračuje jaro. I v jindy tak pošmourné Anglii, kde to vypadá jako permanentní nikdy nekončící podzim, teď vytahuje sluníčko drápky a všechno se zelená. A na moje rodiče má přicházející jaro jen těžko přehlédnutelný vliv. Maminka, odhodlaná proměnit naši minizahrádku v rozkvetlou letní oázu, pořídila a zasela spousty rostlinných semínek, nejspíše velmi exotického původu, neboť byly zakoupeny přímo v botanické zahradě. Semínka teď s všelijakou úspěšností bojují o život, respektive snaží se vyklíčit navzdory klimaticky zcela nevhodným podmínkám severo-západní Evropy.
To jsem zvědav na výsledek těchhle šlechtitelských hrátek. Bohužel, abych nemohl asistovat při opečovávání klíčících rostlinek (pár slabších jedinců jsem již šikovně vyplel, ač zlé jazyky tvrdí, že to byl vandalismus...), byl jsem zcela záměrně a preventivně odvezen na Francouzskou stranu kanálu LaManche, pod záminkou údajné dovolené u kamarádů. Teď kdoví jestli se vůbec kdy s těmi zahradnickými zázraky ještě shledám vzhledem k popel chrlícím vulkánům kdesi v tramtárii. Prozatím bylo rostlinstvo v Londýně ponecháno v tatově péči o jejíž intenzitě si rozhodně nedělám iluze... 
U taty se ostatně jaro projevuje neméně dramaticky. Pokud ovšem spíš nejde o předčasně nastupující krizi středního věku. Drahý tatínek totiž zruinoval rodinný rozpočet a za nekřesťanský peníz si zaopatřil nový objektiv na svůj letitý fotoaparát. No, na Porsche by se evidentně nevzmohl, tak má aspoň nějakou hračku... 
Teď ale, kdykoli má možnost, vymetá londýnské parky a nahání tam cokoli jevící známky života, zejména různé vodní opeřence a podobnou drůbež. To jsem zvědavý, jestli nám alespoň zbylo na sunar, ještě aby mě tak rodičové připravili o můj večerní příděl teplého mléka...

P. K.