Wales

Byvše přesyceni velkoměsta, vyrazili jsme na britskou minidovolenou do prostředí, jež je Londýnu nefalšovaným opakem. Jihozápadní Wales sice není žádná divočina, neboť místní farmáři zatrhli lesům a divoké zvěři tipec již před mnoha a mnoha lety, ale velmi řídké osídlení a kritický nedostatek kosmopolitnosti mu upřít nelze. Mimopobřežní Wales je vlastně takový "patchwork" složený ze samých políček, pastvin a mezí, protkaných převážně osamocenými farmami, pidivesničkami a pidiměstečky (samozřejmě velká města jako Cardiff, Pembroke, Swansea apod. vyjímaje).Každopádně ani nepřehlédnutelný nedostatek bujné vegetace nic neubírá na dramatičnosti a pohlednosti samotnému pobřeží, které bylo naším cílem především. Po okraji příbojem ostře vyřezaných útesů můžete kráčet až několik dní bez přerušení, neboť obvod celého JZ pobřeží lemují turistické stezky, které nabízí nádherné výhledy a jsou směšně nenáročné. Ideální terén pro důchodce a rodiny s malými dětmi. :)My jsme ze

zřejmých důvodů kráčeli bez přerušení jen několik hodin, nikoli dní, ale i tak se dostavil nadmíru osvěžující výsledek.

Prvním základním táborem byl hostel v Manorbier (bývalý

vojenský areál), odkud jsme podnikli výpad na " officialy

voted World top ten beach" a do moc pěkného přístavního městečka Tenby.

Druhým útočištěm se stal hostel v Marloes Sands, který

původně býval malou farmou, takže nocležníci tu spí v "cowshedu"(kravský chlívek), "pigshedu"(prasečí chlívek), recepce je v "hayloftu" (seník) a my měli to štěstí, že jsme získali pokojík v hlavní budově s překrásným výhledem na moře.

Hned po ránu však odjelo slunce na prázdniny a úřadu se ujal silný vítr, takže mírumilovná procházka po pobřeží místy přerůstala v tuhý boj s prudkými větrnými poryvy. Velkou část cesty jsem intezivně vzpomínala na ubohého Heathcliffa z Větrné Hůrky, dospěvši k hlubokému pochopení pro všechny jeho destruktivní myšlenky a skutky. Žádný člověk by se pod neustálým vlivem trvale zhoršené povětrnostní situace nechoval jinak.

Nakonec jsme se ale na "Headland", tj. nejzápadnější výběžek tamního pobřeží, přeci jen proklestili a potěšeně se opájeli vzácným výhledem na malé chráněné plážičky,

kde se snaživě množili a cachtali tátové tuleni, matky tulenice a jejich rozkošná bílá tuleňata. Sousto

pro náruživé milovníky přírodního safari tak tučné, že se nemusíme bát zajít do krajnosti a nazvat ho přímo špekem.

Nicméně bychom to nebyli my, kdyby se aspoň něco nepokazilo. V okamžiku "O" se nám po 5 letech bez varování vybila interní baterie ve foťáku a dokumentace pohodlně rozvalené tulení smečky se musela odložit do doby, než se sehnala náhradní,

potažmo do druhého dne ráno. Protože, kdo by odjel bez fotek, když má něco takového přímo u nosu? My tedy rozhodně ne. (Zde však podotýkáme první bohužel - i s novou baterií to byla na naše amatérské vybavení až přílišná výzva, takže fotky nejsou přes veškerou zdaleka tak zářné a potěšivé jako samotná live show.)

Návrat na místo činu znamenal zdržení tak citelné, že původně

zamýšlený závěrečný několika hodinový spektakulární trek po obvodu výběžku St. Davis se scvrkl na ubohou hodinku a závěr výletu se spíše podobal "Japanese style ride" (vyběhnout, pokochat, vyfotit, nasednout, pokračovat, nerozpytlovat se). I tak ale byly místní krásy líbezné, obluzující a nepřehlédnutelné.

Nakonec nezbývá než vroucně doporučit všem aktivní odpočinek vyhledávajícím přívržencům mořské fauny a turistiky, aby welšské pobřeží jednoznačně a bez předsudků zařadili mezi své dovolenkové cíle (ptáci na jaře, tuleni na

podzim, krásné a čisté a studené moře po celý rok).