Hlava E411

Čím déle jsme tady, tím více jsme přesvědčení, že Václav Klaus se minul místem. Neboť působiště jemu a panu Jaklovi zaslíbené není Pražský hrad, ale Downing Street 10. UK se zdá být ztělesněním jeho ideálu - sice je členem EU, ale každá příležitost, kdy lze demonstrovat, že jim je naprosto ukradená, či ji jakýmkoli způsobem bojkotovat, je vítána. A vůbec - tady mají svých starostí dost, že.
Jedním z praktických dopadů potom je, že přijede-li sem vzorný unijní středoevropan vybavený stohem EU formulářů a evropským optimismem přecházejíícím v odvážný pocit euroobčanského rovnostářství, dočká se téměř jistě velikého zklamání. Naivní eurooptimismus rychle vystřídá naprostá euroskepse.
Ta může vést až tak daleko, že takový člověk má pak chuť ony nanicovaté formuláře alespoň nějak využít a konaje v duchu evropské enviromentální politiky a nemoha jinak, vezme si je s sebou na záchod, aby jejich existenci konečně opodstatnil. Na místních úřadech, se s nimi totiž rozhodně nikdo zabývat nebude.
Zkrátka skutečná Klausovsko-Jaklovská nirvána.
Jak to všechno vím? Od samého přjezdu sem, tj. od června, až po září,  jsem se poctivě snažila na místním úřadu práce udat svůj formulář E411, stvrzující, že zde neberu žádnou dávku obdobnou českému rodičovskému příspěvku, a tudíž mám právo na její výplatu v Čechách. Mělo to být jednoduché. Ale nebylo.
Po pěti telefonátech a dvou osobních návštěvách jsem se nedostala dále než k recepčnímu, který zřejmě navíc (narozdíl ode mě) prošel nějakým velmi kvalitním kurzem pozitivní asertivity, takže zdvořilé avšak neprůstřelné odpálkování cizinců naivně mávajících jakýmsi nic neříkajícím EU formulářem, mu nečinilo sebemenší potíže. Tím školením zřejmě někdy projde většina státních úředníků a musí se odehrávat v nějakém bývalém naci táboře, protože strategie spočívá především v tomto: neodpovídat na žádnou položenou otázku, zásadně nepodávat žádné informace, které už by žadatel dopředu nevěděl, a i ty potvrzovat jen v případě krajní nouze, a pořád dokola opakovat totéž, ať je to, co je to, dokud tomu žadatel neuvěří a konečně neodkráčí. Nemohla jsem se proto chvílemi zbavit mrazivého dojmu, že se Brazil nebo 1984 proměnily v obludnou realitu, jíž jsem hlavní antihrdinkou a potíží netušíc, skočila jsem do spáru hrozivého státního aparátu, který se sevřel a nepustí, dokud mě úplně nerozdrtí. Posuďte sami:
Červen - srpen: Do telefonu mi řekli, že si mám dojít na svůj úřad práce a domluvit si schůzku s úředníkem. Na ÚP mi řekli, že potvrzují jen dávky, které lidi berou, nikoli však ty, co neberou, a že si mám zavolat do "sem a sem" a domluvit si schůzku, co dál. Na telefonu v sem a sem mi řekli, že musím na svůj ÚP a domluvit si schůzku s poradcem. Na mém ÚP mi opět řekli, že dávky, které neberu, prostě nepotvrzují, a že si mám tedy zavolat tam a tam, a tam už budou vědět. Nevěděli. Poslali mě hádejte kam - jo, přesně tam. Na můj ÚP.  tak to šlo pořád dokola. Oblíbená finta taky byla mě přepojit někam, kde to nikdo nebral. Zřejmě speciální linka pro opruzáky.
Tento proces zabral celé dva měsíce proto, že jsem vždycky musela sebrat veškeré tristní ruiny svého sebevědomí a sebekontroly, abych, vyhozena dveřmi, se zase vrátila oknem. Na mém ÚP jsem totiž vždy byla svědkem tak pikantních rozhovorů jako třeba:
Já: "Chtěla bych si domluvit schůzku s úředníkem, který mi potvrdí formulář E411, stvrzující, že zde nepobírám žádné dávky."
Ochotný, speciálně vyškolený recepční: "Pracovala jste tu někdy?"
Klidná já: "Ne"
Ochotný, speciálně vyškolený recepční: "Pak zde ale nemáte na žádné dávky nárok."
Trpělivá já: "Já vím. Já taky žádné nechci. Potřebuji to ale potvrdit na tomto formuláři."
Ochotný, speciálně vyškolený recepční: "My žádné takové dopisy ani potvrzení nevydáváme."
Panikařící já: "Já dopis nechci. Chci jen potvrdit tento EU formulář, protože to vyžadují české úřady, aby mi mohli vyplácet dávky tam."
Ochotný, speciálně vyškolený recepční: "Já myslím, že byste si měla zavolat na toto ono číslo, a oni už vám řeknou, co dělat a domluvíte si schůzku. My potvrzujeme jen to, že dávky dostáváte."
Bojující já: "Ale já už jsem tam volala. Řekli mi, že mám jít sem. Mohu se tedy domluvit schůzku s nějakým úředníkem, který by se na ten formulář podíval?"
Ochotný, speciálně vyškolený recepční: "Tak si tedy zažádejte o tu dávku a pak vám přijde dopis, že to zamítli, když chcete ten dopis. Nebo si zavolejte na podporu pro lidi bez příjmu. To bude asi to, co potřebujete... "
Schlíplá já: "Tak děkuji, na shledanou."
Vrátný byl prostě bez diskuze nejschopnější úředník na celém úřadě, neboť vždy během jedné minuty vše vyřešil ke své maximální spokojenosti, aniž by mi dal šanci zahlédnout byť jen cíp skutečného úředníka. Někdy už nám připadalo, že tam ani žádní nejsou, že všechny kanceláře jsou ve skutečnosti prázdné a fiktivní a ten vrátný je vlastně jediná živá bytost v celé budově. Opravdu - Orwell jak vyšitý...
Netřeba podotýkat, že po každém takovém telefonátu nebo návštěvě mé již tak narušené sebevědomí ženy v domácnosti klesalo hlouběji a hlouběji a hlouběji, až konečně dosáhlo zemského jádra..
Září: nakonec se mi po delší vzpamatovávací pauze podařilo se probojovat až do prvního patra (!),  kde, jak se ukázalo, přeci jen pár opravdových úředníků za stolem sedělo a pracovalo. Spolu s nimi tam ovšem byla další recepční, reprezentující vnitřní okruh neprodyšné bariéry, jež měla zřejmě chránit úředníky před stykem s běžnými občany. Tato recepeční (taky vyškolená, ale už na vyšším levelu, protože při předávání špatných zpráv jí nečinilo potíže vyloudit lítostivý výraz) si vyslechla daný problém, na delší chvilku zmizela i s formulářem v tajemném kancelářském zákulisí (asi si šla udělat kafe), a pak se vynořila nikoli s kýženým razítkem, ale se zásadní průlomovou informací: nejsem v systému!!! S tím se samozřejmě nedá nic dělat, kdo není v systému, nemá na žádné razítko nárok, to je jasné jako slunce v poledne. Ale prý nemám věšet hlavu a zavolat tam a tam, kde mi jistojistě pomůžou...
No, nepomohli. Jednalo se o nějakou organizaci pro těhotné, a Kvído byl pro ně evidentně ve svých 7 měsících přestárlý pardál.
Po tomto absurdním fiasku jsem již jakoukoli další komunikaci s britskými úřady odmítala - absolutní hodnota sdělení, že nejsem v systému, byla naprosto zdrcující - a s ponižujícně proklausovskou vírou v český nacionalismus jsem se rozhodla obrátit na české úřady a své krajany. Na ambasádě mě k smrti vyděsili rutinním sdělením, že si mám zavolat tam a tam, že mi tam třeba pomůžou (nepomohli) a české spolukrajanky mi sdělily, že před českými úřady o svém dlouhodobém pobytu v Lodnýně moudře mlčí, takže moje potíže nemají. To potěší. Možná bych tento příspěvek měla pojmenovat "S poctivostí v EU radši nikam nechoď" nebo tak nějak.
Říjen: Nakonec jsem různými (striktně neúředními) cestami dospěla k celkem rozumnému a logickému argumentu, jež by celou záležitost mohl jednoduše vyřešit za podmínky, že se mi ho podaří vnutit mé místní (české) ÚP SSP. Premisa byla následující:  je-li obecně známo, že tady se žádný příspěvek ekvivalentní českému RP nevyplácí, neboť matky se tu musí vrátit do práce asi 3 minuty po porodu, tak nehrozí, že bych ho pobírala zde i v Čechách, tudíž je zbytečné dokazovat, že ho tu nepobírám. Potažmo je třeba přiznat britské straně jistý kredit za to, že se jim nechce dávat mi razítko na to, že nepobírám dávku, která tu vůbec neexistuje. Bojový plán: je třeba udeřit na selský rozum českých úřadů a vysvětlit jim, že to razítko, na kterém trvají, je mámení telete z jalové krávy a takto ho nemají právo ode mě žádat. Jednoduché jako facka.
Nestejně ovšem smýšlela příslušná česká úřednice. Sice se pod tíhou mé bezchybné argumentace zachvěla tak, že ztratila svůj neotřesitelně vstřícný a příjemný tón, ale přesto dokázala odolat a na cokoli, co jsem řekla, odpovídala, že razítko mít musím, protože jí to tak řekli na ministerstvu. Považte! Když jsem se tedy, pohroužena již v čiré zoufalství a odhodlána se na tu jalovici přeci jen vrhnout a to tele z ní dostat, zeptala (přísahám, že nesměle, slušně a věcně), jestli mi sdělí tu supertajnou informaci, kterou přede mnou už pět měsíců všichni usilovně skrývají, totiž kde tu krávu najdu a jak se jmenuje to tele, jež z ní mám vymámit, (tj. kde mi to razítko dají a jak se jmenuje ona dávka, která by mi jako ten příslovečný pečený holub nedej bože měla přiletět bez zásluhy do úst), paní úřednice mi uraženě odvětila, že ona se mi tedy zpovídat nemusí a taky, že jestli si myslím, že ona to sem pojede za mě vyřizovat, tak to tedy nepojede. Amen.
Po tomto bolestném telefonátu jsem podlehla naprosté letargii, došla k závěru, že za tento výplach mozku mi snad ani za ty peníze nestojí, a s pocitem hluboké křivdy poctivého euroobčana zcela pokořeného státním aparátem jsem si při odchodu ven narazila čepici hluboko do obličeje, aby lidi kolem neviděli ten neonově blikající nápis "loser" na mém čele.
Nicméně zřejmě když je něčeho příliš, tak je toho moc a na různé lidi působí stejné události různě, takže co mě odrovnalo, to Honzu nastartovalo a celá záležitost se 30.10. dostala pod jeho výkonnostní kombajn (zřejmě konečně dosáhla patřičných rozměrů hodných velkokapacitního úsilí) a byla semleta jedním nasertivním telefonátem nadřízené úřednici, ježto se nestačila divit, co si to její podřízená vymýšlí za nesmysly, využívajíc je k šikaně zakřiknutých daňových poplatníků. Ještě ten den byla výplata RP obnovena s tím, že v případech podobných našemu žádné razítko potřeba není a dávka se běžně vůbec nepozastavuje. No, jak u koho.
Člověk by plakal, kdyby pocit úlevy a zadostiučinění, že zdravý rozum přeci jen zvítězil a konečně můžu nechat jalovici jalovicí a tele teletem, nebyl silnější.

Listopad: celá kauza má šťastný konec, peníze zadržované půl roku jsou na účtě během pěti dní, a protože někdo moudrý řekl, že dobrodružství je katastrofa, která tak úplně nenastala, lze konstatovat, že tato zkušenost se odteď přesouvá do říše "byrokratických dobrodružství" a ze mě je definitvně a jednou pro vždy dobrodruh.

Ponaučení na závěr: EU zákony zřejmě s poctivými euroobčany vůbec nepočítají, neboť když se s někým takovým setkají, tak se soukolí jaksi zadrhává. Evropští daňoví poplatníci proto za své peníze získávají nejefektivnější systém na odpálkování oprávněných nároků pendlujících euronebožáků na světě. Avšak ti nepoctiví si přijdou na své, takže rovnováha vesmíru je naštěstí zachována.

I tak však zůstávám eurooptimstou.

Litanie ze zamrzlé země na jihu Evropy...

V půlce nevlídného podzimního října jsem se jel služebně ohřát z deštivého britského ostrova na slunný poloostrov Apeninský. A co se nestalo, rozmazleni prvními dny v prohřátých lombardských Alpách, dorazili jsme spolu s budějovickou myšolovnou výpravou na italský jih zcela nepřipraveni na to, že tam během jediné noci zapadáme sněhem. Být Vánoce, užíváme si plnými doušky....
Naštěstí se v azylu botanické stanice, kde jsme se dočasně zazimovali, a odkud zrovna píšu (no téměř odsud-internet tu přeci jen není), nachazí krb a dostatek dřeva... A nakonec myši (cíl celé výpravy) vesele lozí i pod sněhem, jen pasti k jejich polapení nalíčené se pod půl metrem sněhu ne zrovna nejlíp hledají. Dana zatím v Londyne bojuje s další vlnou Kvidovy rýmy a ja se rýmě snad tady ubraním. Nachystané šortky asi hned tak z batohu nevytáhnu...
Vzpomínky na jinak nepříjemně studeně klimatizovanou kancelář v práci teď až skoro hřejí... kdo by si to pomyslel. Na tohle počasí v londýnském muzejním cestovním risk assessment kupodivu kolonku neměli, a že je ten formulář proklatě dlouhý a plný neuvěřitelných položek.
Londýnská civilizace ale přináší kromě neskutečné byrokracie i spoustu "chytrých výdobytků". Např. tamní radnice vynalezla způsob, jak zároveň udržovat vysokou míru zaměstnanosti a podporovat biodoverzitu velkých savců uprostřed přelidněné metropole. Vše funguje zcela jednoduše - přes odpadky.

Radní se rozhodli nedat šanci kontejnerům, místo nich prostě každá domácnost jednoduše hodí veškerý odpad v igelitových taškách před dům na ulici a úklidové čety popelářů se o vše postarají. Popeláři ale jezdí zpravidla po ránu, takže odpadky dlící na chodníku přes noc jsou prostřeným stolem divoké zvěři potulující se po londýnských ulicích. Mezi nejčastější stolovníky patří lišky. Se vztyčenými ocasy nadšeně brousí mezi pytli (aspoň tak jsem je v noci viděl já) a hledají laskominy. Naše ulice tak po ránu připomíná město po nájezdu tatarů. Naštestí je městská radnice připravena i na tento případ a ulice každý týden uklízejí metaři. Jak jednoduché. Všichni jsou štastní a lišky zejména. Navíc odpad se vyváží v každém rajónu v jiný den, takže se zvířátka můžou (aspoň myslím) vesele stěhovat z ulice do ulice a za týden zase zpět. Jenom víkendy jsou asi hubené, to popeláři nejezdí...
Další místní vynález se jmenuje Congestion charge. Je to ekologická a pěkně drahá daň zpoplatňující vjezd aut do širšího centra Londýna. Výsledkem je, že do centra jezdí autem jen ti, co si to mohou dovolit, což shodou okolností (finančních) jsou ti, kteří zde taky bydlí. Obyčejní plebejci, jako jsme my, mohou jen tiše závidět. Tedy přesněji ani ne tak to ježdění v limuzínách jako spíš zkrocenou dopravu v okolí vlastního bydliště. No jen si představte, své Porsche zaparkujete před svým viktoriánským domem na širokém bulváru, kudy sotva kdy projede auto. Má to sice i slabší místa, např. se na zadní sedadlo Porsche poněkud složitě vpracovává sedačka s nedospělým potomkem. Ale nakonec lze zvládnout i to, jak jsem měl několikrát možnost pozorovat cestou z metra do práce. Oproti takové dopravní "congestion" pohodě je i jednosměrka v obytné čtvrti na předměstí, kde se krčí náš pronajatý byt, rušnou silnicí.

Samozřejmě se najdou extra závistivci či vandalové, kteří movitějším spoluobčanům jejich idylu občas rozryjí. Jednou jsem např. (tentokrát pro změnu cestou z práce na metro) zaregistroval takovou asi destiletou "vandalku", jak pomalovává fásádu každého vchodu v luxusní ulici houslovými klíči. Jdouce ve směru jejiho usilí přesvědčil jsem se, že dítko muselo trénovat do školy, ponevač díla na začátku ulice byla výrazně méně dokonalá než perfektně vyvedený klíč u posledního vchodu, kde právě holčička dokončovala svůj epopej. Ať tak či onak, pro mě jednoznačný důkaz, že vzdělání křiví lidský charakter, hudební vzdělání nejspíš ze všeho nejvíc... :)

J. S.

Letiště Weston

Tentokrát bych se s Vámi rád podělil o to, jak jednoho nevinného zářijového dne nazrála doba a táta se rozhodl, že to bez skákání už dál nepůjde, načež zosnoval výlet na sportovní/vojenské letiště ve Westonu.

Původní propočet stanovil trvání cesty na slabou hodinku.

Tento však nezahrnoval: bloudění cestou k autopůjčovně, následnou dlouhou frontu u přepážky umocněnou hysterickými výlevy cholerických zákazníků, kteří nebyli dopředu schopni si spočítat, že desetičlennou rodinu se zavazadly do Nissanu Micra asi nenacpou..., a ani ránu nejtěžší - totální kolaps dopravy při výjezdu z Londýna. (Silným a vytrvalým hulákáním jsem se úporně snažil rodičům naznačit, co si o dopravních a jiných zácpách myslím já, ale předstírali, že nemůžou nic dělat a neustále trvali na tom, že mám zmlknout a spát. Po cca hodině nanicovatého popojíždění rychlostí závodního hlemýždě po infarktu jsem je poslechl a vnořil se do říše těch nejkrásnějších snů, kde se všechna auta plynule hýbala...)

Sumasumárum jsme se na letiště vyhrnclovali místo v deset až ve dvanáct, což ochladilo tátovu náladu zhruba na absolutní nulu. Naštěstí nezvykle přívětivé nebe bez mráčku a z posledních sil žhnoucí podzimní slunko skýtaly naději na více seskoků za sebou, takže se úsměv brzy vrátil.

Taťka si nasadil padák, máma začala zastřelovat teleobjektiv a já jsem využil situace a jal se zkoumat okolní terén. Povalovaly se tam mnohé, dosud neprozkoumané a velice vzrušující objekty. Například delikatesní vajgly a lahodné králičí bobky. Bohužel rodiče byli často více ve střehu, než bych čekal, a paličatě ničili jakýkoli (často marně opakovaný) pokus o jejich pozření . Aspoň v to věřili.

Kromě střemhlav padajícího táty jsme si také prohlédli, jak vypadá vojenský cvičný výsadek RAF. Vždycky nám nad hlavou proletěl veliký ošklivý khaki bombarďák, kterému z útrob vyhřezlo hejno skokanů a z nebe se začaly snášet takové veliké hnědé odkvetlé pampelišky. Moc působivé. Jenom tata se občas tvářil nešťastně a každý vojenský výsadek, který znatelně oddaloval příležitost pro jeho vlastní pokus o opuštění letadla za letu, komentoval slovy, už aby si vojáci přestali hrát na vojáčky a pustili nahoru slušné lidi (rozuměj civilisty).

Celé odpoledne se nicméně nakonec opravdu vydařilo, všichni přežili a nálada na cestě domů byla nadmíru povznesená.

P. K.

Wales

Byvše přesyceni velkoměsta, vyrazili jsme na britskou minidovolenou do prostředí, jež je Londýnu nefalšovaným opakem. Jihozápadní Wales sice není žádná divočina, neboť místní farmáři zatrhli lesům a divoké zvěři tipec již před mnoha a mnoha lety, ale velmi řídké osídlení a kritický nedostatek kosmopolitnosti mu upřít nelze. Mimopobřežní Wales je vlastně takový "patchwork" složený ze samých políček, pastvin a mezí, protkaných převážně osamocenými farmami, pidivesničkami a pidiměstečky (samozřejmě velká města jako Cardiff, Pembroke, Swansea apod. vyjímaje).Každopádně ani nepřehlédnutelný nedostatek bujné vegetace nic neubírá na dramatičnosti a pohlednosti samotnému pobřeží, které bylo naším cílem především. Po okraji příbojem ostře vyřezaných útesů můžete kráčet až několik dní bez přerušení, neboť obvod celého JZ pobřeží lemují turistické stezky, které nabízí nádherné výhledy a jsou směšně nenáročné. Ideální terén pro důchodce a rodiny s malými dětmi. :)My jsme ze

zřejmých důvodů kráčeli bez přerušení jen několik hodin, nikoli dní, ale i tak se dostavil nadmíru osvěžující výsledek.

Prvním základním táborem byl hostel v Manorbier (bývalý

vojenský areál), odkud jsme podnikli výpad na " officialy

voted World top ten beach" a do moc pěkného přístavního městečka Tenby.

Druhým útočištěm se stal hostel v Marloes Sands, který

původně býval malou farmou, takže nocležníci tu spí v "cowshedu"(kravský chlívek), "pigshedu"(prasečí chlívek), recepce je v "hayloftu" (seník) a my měli to štěstí, že jsme získali pokojík v hlavní budově s překrásným výhledem na moře.

Hned po ránu však odjelo slunce na prázdniny a úřadu se ujal silný vítr, takže mírumilovná procházka po pobřeží místy přerůstala v tuhý boj s prudkými větrnými poryvy. Velkou část cesty jsem intezivně vzpomínala na ubohého Heathcliffa z Větrné Hůrky, dospěvši k hlubokému pochopení pro všechny jeho destruktivní myšlenky a skutky. Žádný člověk by se pod neustálým vlivem trvale zhoršené povětrnostní situace nechoval jinak.

Nakonec jsme se ale na "Headland", tj. nejzápadnější výběžek tamního pobřeží, přeci jen proklestili a potěšeně se opájeli vzácným výhledem na malé chráněné plážičky,

kde se snaživě množili a cachtali tátové tuleni, matky tulenice a jejich rozkošná bílá tuleňata. Sousto

pro náruživé milovníky přírodního safari tak tučné, že se nemusíme bát zajít do krajnosti a nazvat ho přímo špekem.

Nicméně bychom to nebyli my, kdyby se aspoň něco nepokazilo. V okamžiku "O" se nám po 5 letech bez varování vybila interní baterie ve foťáku a dokumentace pohodlně rozvalené tulení smečky se musela odložit do doby, než se sehnala náhradní,

potažmo do druhého dne ráno. Protože, kdo by odjel bez fotek, když má něco takového přímo u nosu? My tedy rozhodně ne. (Zde však podotýkáme první bohužel - i s novou baterií to byla na naše amatérské vybavení až přílišná výzva, takže fotky nejsou přes veškerou zdaleka tak zářné a potěšivé jako samotná live show.)

Návrat na místo činu znamenal zdržení tak citelné, že původně

zamýšlený závěrečný několika hodinový spektakulární trek po obvodu výběžku St. Davis se scvrkl na ubohou hodinku a závěr výletu se spíše podobal "Japanese style ride" (vyběhnout, pokochat, vyfotit, nasednout, pokračovat, nerozpytlovat se). I tak ale byly místní krásy líbezné, obluzující a nepřehlédnutelné.

Nakonec nezbývá než vroucně doporučit všem aktivní odpočinek vyhledávajícím přívržencům mořské fauny a turistiky, aby welšské pobřeží jednoznačně a bez předsudků zařadili mezi své dovolenkové cíle (ptáci na jaře, tuleni na

podzim, krásné a čisté a studené moře po celý rok).

Big Ben nebo dítě?

Závidím všem rodičům, kteří mají nekompromisní jasno ve svých prioritách. Já jsem s tím poslední dobou nějak na štíru (ironická ambivalence této slovní hříčky se vyjeví každému, jež si uvědomí Kvídovo znamení zvěrukruhu).

V Londýně jsme byli už skoro měsíc, hadr se potkal s každým centimetrem čtverečním tohoto bytu, každý den jsme měli celkem jedlou a zdravou večeři, domácí chléb k obědu, zahrádka se již nepodobala neproniknutelné džungli ani žumpě, poctivě jsme třídili ¾ odpadu, Kvído si oblékal své oblečky z biobavlny prané ve 100% rozložitelném pracím prostředku, smířil se se spaním ve své postýlce na kokosové matraci přikryt dekou z merino vlny, krásně papal svá dětská 100% organic, gluten free, sugar free, salt free jídla z BPA,PVC a phtalates free nádobíčka, utíral se do zcela rozložitelných ubrousků napuštěných mátou z farmy podporující dynamické zemědělství a přebaloval se do látkových plen z trade fair bio bambusu a biobavlny a já se přesto nemohla zbavit dojmu, že bych nejraději flákla svou forest friendly vařečkou a utekla kamkoli, kde se dá něco skutečného zažít... neboli když jsem tou dobou večer uléhala do postele, byla jsem pochybnostmi zcela, úplně, skrznaskrz provrtaná.

Hlodalo mě totiž, že mně to všechno nijak zvlášť nenaplňuje, a že mě víc než vyleštěná okna a free range meat trápí, že jsem ještě neviděla BigBen, nezašla do oblíbeného T.K.Maxx, nenapsala žádný pořádný email ani neotevřela knihu a šance, že vám kdy pošlu tuto exilovou litanii byla tenčí než papír… "Jsem snad proto sobí hnusec či krkavčí matka?" honilo se mi neústupně hlavou.

Asi ano, ale ač dělám, co můžu, mně ta role manželky a matky roku fakt nesedí, co si budeme lhát do kapsy, že. Nakonec jsme si řekli, že bude asi lepší, když nebudou mít moji chlapci doma zničenou polopříčetnou Stepfordskou paničku, ale normální domáci paní, oč méně dokonalou, o to spokojenější, jež může konečně prohlásit, že viděla BigBen, ač k večeři byly kupované hranolky (mňam, mňam!)…

Od té doby je nám všem tak nějak lépe a zdá se, že obludnou metamorfózu v Monicu Geller Bing se zatím podařilo zastavit, ale pochybnosti stejného druhu stejně občas úporně hlodají…

D. Š.

Není břeh jako břeh (sága o stěhování tam a zase jinam)

U toho už jsem byl, když se naši stěhovali z jednoho břehu Vltavy na druhý. Pravda, moc rozumu jsem tehdy ještě nepobral, ale tolik už ke mně dolehlo, že to pro mámu nebylo jen tak. Dle signálů z pupeční šňůry s ní emoce pěkně mávaly a bylo lze usuzovat, že si tam prvních pár dní připadala jako ztracenec ztroskotaný hluboko v nepřátelském poli. Zpětně to pak sváděla na mě, že jsem ji destabilizoval (zcela absurdní obvinění, co asi zmůže takové embryo?).

Ted už jsem na tom s vnímáním situace (i se schopností ji destabilizovat) o dost lépe a musím konstatovat, že levý břeh Temže mámou zatím nijak zvlášť neotřásl. Žádné extrémně lítostivé nebo tesklivé momenty jsem zatím nepostřehl. Máma říká, že to je tím, že tady na takové blbosti nemá čas, a že prý Londýn není místo pro měkoty. Jednou teda trochu nešťastná byla, ale to jsem přičetl viróze, kterou zrovna utrpěla, jelikož jak ji přepadne nemoc, to se nad svým těžkým údělem dojímá pokaždé, ať je to, kde je to.

Abych se ale vrátil na začátek (což bude těžké, jelikož už si na moment, kdy jsem naposledy viděl rodiče, aniž by neustále něco zabalovali či vybalovali, snad ani nevzpomínám). Řekl bych, že naše stěhovací peripetie začaly asi tak týden před opuštěním výhodných pozic v mile domáckých Budějovicích a neskončily naneštěstí doteď.

Odsun z rodných Budějovic byl dosti dramatický, balilo se nepřetržitě snad čtyři nebo pět dní a poté, co se nacpal plný koňský vozík, jedno auto, druhé auto a v bytě stále ještě zbývalo dost věcí, bylo jasné, že:

1. Vždycky je toho víc a trvá to déle, než si představujete i v těch nejstrašlivějších katastrofických scénářích

2. Ať máte k dispozici jakkoli velké auto, stejně se do něj nikdy všechno nevejde

3. Krabic, lepenky a folie není nikdy dost

4. Je dobré mít po ruce přátele, ke kterým můžete nacpat to, co už se nikam nevešlo

5. Všechny věci je třeba stěhovat na jedno místo. V opačném případě nastává nekontrolovatelný chaos.

6. Mnoho věcí, o nichž jste si léta mysleli, že bez nich nemůžete být, se ke konci stěhovacího procesu bleskurychle a nemilosrdně mění v nepotřebný odpad

7. Ať plánujete, jak plánujete, nakonec je stejně všem jasné, že jste to měli od začátku udělat úplně jinak

8. Předem se smiřte s tím, že ze stěhování nezle vyjít bez trvalých šrámů na duši a dočasně výrazně sníženého sebevědomí.

(Po učinění těchto závěrů, nelze jinak, než ještě jednou dodatečně poděkovat všem zúčastněným za nekonečnou shovívavost a pomoc, bez níž bychom se asi nikdy nikam neodstěhovali.)

Vypjatým odsunem z Budějovic však celá stěhovací hegemonie bohužel zdaleka neskončila. Po popsaném přesunu všech věcí k jedněm rodičům následoval podobně problematický přesun nejdůležitějších položek ke druhým rodičům, žijícím blíže ku Praze a letišti Ruzyně, kde se následně odehrálo stejně táhlé a bolestné vybalování, přehodnocování, přebírání, vyřazování a konečně finální spakování a následný transport 150kg nacpaných v 8 krabicích do Londýna (zde se také sluší provolat třikrát Sláva všem rodičům a holešovské firmě Fiala Transport, jejichž rychlé a levné služby zachránily náš vydrancovaný stěhovací rozpočet od hrozícího bankrotu).

Výsledkem veškerých manévrů je, ze teď máme své věci "uložené" ve čtyřech různých koutech rodné země a jednom britském a pochybuji, že existuje někdo, kdo stoprocentně ví, co kde vlastně je (například já jsem na cestách musel porůznu obětovat nejednou svou cennou hračku a mám vážné obavy, že se s nimi již nemusím nikdy setkat!).

A co je ze všeho nejsmutnější - při srpnové navštěvě nás čeká repete v menším, které bude mít navíc exotickou příchuť toho, ze již nejsme majiteli žádného vozu, v němž bychom to všechno sváželi, převáželi a vyváželi...

No, závěr a poučení si z toho všeho vyvoďte sami, já na to ještě nejsem dost starý a moudrý..

čarovné letní dny a noci přeje

P. K.