Deník malého londýňana: Bojovníci Artušovi

Milí moji,

hlásím se po delší době z Londýna, abych se s vámi podělil o to, jak nás neutuchající touha mých rodičů po dálavách zemských tentokráte zanesla až do nejzápadnějšího hrabství anglického - do krajně rurálního a fotogenického Cornwallu.

Měli jsme jen prodloužený víkend a mrňavé vypůjčené autíčko přeplněné nejrůznějšími věcmi denní i noční cestovní potřeby. Rozměry našeho vozu byly nepříjemně úměrné jeho ceně a ani se nám tam ani nevešla moje cestovní postýlka! Jak se později ukázalo, tato zdánlivě bezvýznamná drobnost měla na průběh výletu nečekaně zásadní vliv.

Cesta na západ se poněkud vlekla, rodičové se tedy moudře rozhodli, že nemá cenu spěchat, ergo si můžeme pohodlně udělat odbočný výlet do Salisbury. Chtěli jsme na vlastní oči vidět, jestli je věž tamní katedrály opravdu tak šikmá, jak se píše v knize The Spire od W. Goldinga (a všech průvodcích). No, pokud ano, tak rozhodně ne na první pohled. Kouzlo nechtěného v tomto případě svedl jen tatův foťák, v němž se věž kácí víc než dost. Ale katedrála je to pěkná a městečko též. A navíc mají v kapitule vystavený jeden ze 4 originálních opisů Magny Charty (a to už je druhý zářez, takže ještě ty dva, co jsou tady v Londýně, a budeme mít všechny čtyři!). Dojmy ze zastávky v Salisbury tedy veskrze kladné.
Nu, a teď již vzhůru dál na západ...

Cornwall jsme poznali tak, že nás doširoka dodaleka obklopily sytě zelené záplatované kopečky, snad ještě řidčeji osídlené než ty welšské. Ale co mu chybí do počtu obyvatel, to dostatečně nahání počtem ovcí, koní, poníků, krav a jiného všudypřítomně se pasoucího dobytka. S klidným svědomím se již po pár kilometrech dalo konstatovat, že v Cornwallu stále drtivě převládá extenzivní způsob chovu a také to, že většina obyvatel se srocuje v pohádkově milých a tichých městečkách na pobřeží.

My jsme zakotvili v hostelu Golant poblíž přístavního městečka Fowey a tradičně jsme se kochali nádherným výhledem na zelené údolí a vodní plochu za ním. Měli jsme k dispozici velikou ložnici pro šest lidí a přesto jsme se (k mé radosti a rodičů žalosti) první noc mačkali všichni na dvouposteli pod jednou dekou. Ačkoli já jsem byl s nastaveným standartem maximálně spokojen (mohl jsem se válet po obou rodičích zároveň), mamika s tatou se druhý den nechali slyšet, že bez postýlky již nikdy nikam, i kdyby ji měli mít celou cestu na klíně. Výsledek byl totiž ten, že, ve spaní nejméně průbojný, tata nastydl a celý následující týden promarodil. A taky jsme byli všichni nevyspalí. A zatímco rodičové to ještě jakžtakž zvládali, já jsem celou sobotu prožíval jednu nesmírnou křivdu za druhou a dával to důrazně najevo, což už ke konci dne bylo všeobecně špatně přijímáno... na neděli měla naštěstí mamika rozum a šla si lehnout separé, což pozvedlo celkovou náladu druhého dne výrazně pozitivním směrem.

Na silničky, kterými jsme se tam proplétali, se obvykle nevešlo více jak jedno a půl auta, protože víc nebylo vzhledem k provozu ani třeba. Upřednostněny byly nesporně mnohem využívanější pastviny a já jsem tak byl šťastný, že jsem konečně mohl oslňovat svými rozsáhlými zoologickými znalostmi (před spaním si teď čteme knihu Domácí zvířata) a neustále jsem podával hlášení, jestli projíždíme kolem bééé, nebo búúú nebo íííhááá, haf, haf, mňau, mňau nebo ptáčků. Občas to byl závar!

Veškerou indentifikaci flóry i fauny jsem musel zastat úplně sám, neboť mamika a tata měli plné ruce práce s navigací - z napjatých výrazů sledujících vozovku postupně se zužující div ne na šířku jednostopého vozidla, zoufale odevzdaných strhnutí volantu na libovolnou stranu ve chvílích zásadního rozhodnutí a tlumených zaskučení či hlasitých nadávek 30 sekund poté jsem usoudil, že atlas, který jsme si výjimečně i vzali s sebou, bohužel velice nezvládal mikroměřítko místních komunikací. Došlo to dokonce až tak daleko, že mamika ve chvíli, kdy jsme se ocitli v úplně jiném městě, než kam jsme původně směřovali, navíc na konci slepé silnice končící v moři, prohlásila, že to vzdává, a že zřejmě není dobrý navigátor a nikdy nebyla a nemá tedy cenu jí do toho nutit. !?

Nakonec jsme ale dobloudili všude, kam jsme plánovali: do unikátní botanické zahrady Eden project, na údajné rodiště krále Artuše Tintagel Castle (samozřejmě i s Merlinovou jeskyní), do vesnice Boscastle, kde se dávno zastavil čas, do nádherného přístavního Fowey, kde jsem prvně smočil nohu v mořské vodě a odkud jsme podnikli krátkou procházku po pobřeží "anglického mediteránu", i do zvláštních a romantistně divokých (ne však přespříliš) Dartmoors, kterými se kdysi proháněli pes baskervilský s Sherlockem Holmesem a v součastnosti davy turistů.