Litanie ze zamrzlé země na jihu Evropy...

V půlce nevlídného podzimního října jsem se jel služebně ohřát z deštivého britského ostrova na slunný poloostrov Apeninský. A co se nestalo, rozmazleni prvními dny v prohřátých lombardských Alpách, dorazili jsme spolu s budějovickou myšolovnou výpravou na italský jih zcela nepřipraveni na to, že tam během jediné noci zapadáme sněhem. Být Vánoce, užíváme si plnými doušky....
Naštěstí se v azylu botanické stanice, kde jsme se dočasně zazimovali, a odkud zrovna píšu (no téměř odsud-internet tu přeci jen není), nachazí krb a dostatek dřeva... A nakonec myši (cíl celé výpravy) vesele lozí i pod sněhem, jen pasti k jejich polapení nalíčené se pod půl metrem sněhu ne zrovna nejlíp hledají. Dana zatím v Londyne bojuje s další vlnou Kvidovy rýmy a ja se rýmě snad tady ubraním. Nachystané šortky asi hned tak z batohu nevytáhnu...
Vzpomínky na jinak nepříjemně studeně klimatizovanou kancelář v práci teď až skoro hřejí... kdo by si to pomyslel. Na tohle počasí v londýnském muzejním cestovním risk assessment kupodivu kolonku neměli, a že je ten formulář proklatě dlouhý a plný neuvěřitelných položek.
Londýnská civilizace ale přináší kromě neskutečné byrokracie i spoustu "chytrých výdobytků". Např. tamní radnice vynalezla způsob, jak zároveň udržovat vysokou míru zaměstnanosti a podporovat biodoverzitu velkých savců uprostřed přelidněné metropole. Vše funguje zcela jednoduše - přes odpadky.

Radní se rozhodli nedat šanci kontejnerům, místo nich prostě každá domácnost jednoduše hodí veškerý odpad v igelitových taškách před dům na ulici a úklidové čety popelářů se o vše postarají. Popeláři ale jezdí zpravidla po ránu, takže odpadky dlící na chodníku přes noc jsou prostřeným stolem divoké zvěři potulující se po londýnských ulicích. Mezi nejčastější stolovníky patří lišky. Se vztyčenými ocasy nadšeně brousí mezi pytli (aspoň tak jsem je v noci viděl já) a hledají laskominy. Naše ulice tak po ránu připomíná město po nájezdu tatarů. Naštestí je městská radnice připravena i na tento případ a ulice každý týden uklízejí metaři. Jak jednoduché. Všichni jsou štastní a lišky zejména. Navíc odpad se vyváží v každém rajónu v jiný den, takže se zvířátka můžou (aspoň myslím) vesele stěhovat z ulice do ulice a za týden zase zpět. Jenom víkendy jsou asi hubené, to popeláři nejezdí...
Další místní vynález se jmenuje Congestion charge. Je to ekologická a pěkně drahá daň zpoplatňující vjezd aut do širšího centra Londýna. Výsledkem je, že do centra jezdí autem jen ti, co si to mohou dovolit, což shodou okolností (finančních) jsou ti, kteří zde taky bydlí. Obyčejní plebejci, jako jsme my, mohou jen tiše závidět. Tedy přesněji ani ne tak to ježdění v limuzínách jako spíš zkrocenou dopravu v okolí vlastního bydliště. No jen si představte, své Porsche zaparkujete před svým viktoriánským domem na širokém bulváru, kudy sotva kdy projede auto. Má to sice i slabší místa, např. se na zadní sedadlo Porsche poněkud složitě vpracovává sedačka s nedospělým potomkem. Ale nakonec lze zvládnout i to, jak jsem měl několikrát možnost pozorovat cestou z metra do práce. Oproti takové dopravní "congestion" pohodě je i jednosměrka v obytné čtvrti na předměstí, kde se krčí náš pronajatý byt, rušnou silnicí.

Samozřejmě se najdou extra závistivci či vandalové, kteří movitějším spoluobčanům jejich idylu občas rozryjí. Jednou jsem např. (tentokrát pro změnu cestou z práce na metro) zaregistroval takovou asi destiletou "vandalku", jak pomalovává fásádu každého vchodu v luxusní ulici houslovými klíči. Jdouce ve směru jejiho usilí přesvědčil jsem se, že dítko muselo trénovat do školy, ponevač díla na začátku ulice byla výrazně méně dokonalá než perfektně vyvedený klíč u posledního vchodu, kde právě holčička dokončovala svůj epopej. Ať tak či onak, pro mě jednoznačný důkaz, že vzdělání křiví lidský charakter, hudební vzdělání nejspíš ze všeho nejvíc... :)

J. S.

Letiště Weston

Tentokrát bych se s Vámi rád podělil o to, jak jednoho nevinného zářijového dne nazrála doba a táta se rozhodl, že to bez skákání už dál nepůjde, načež zosnoval výlet na sportovní/vojenské letiště ve Westonu.

Původní propočet stanovil trvání cesty na slabou hodinku.

Tento však nezahrnoval: bloudění cestou k autopůjčovně, následnou dlouhou frontu u přepážky umocněnou hysterickými výlevy cholerických zákazníků, kteří nebyli dopředu schopni si spočítat, že desetičlennou rodinu se zavazadly do Nissanu Micra asi nenacpou..., a ani ránu nejtěžší - totální kolaps dopravy při výjezdu z Londýna. (Silným a vytrvalým hulákáním jsem se úporně snažil rodičům naznačit, co si o dopravních a jiných zácpách myslím já, ale předstírali, že nemůžou nic dělat a neustále trvali na tom, že mám zmlknout a spát. Po cca hodině nanicovatého popojíždění rychlostí závodního hlemýždě po infarktu jsem je poslechl a vnořil se do říše těch nejkrásnějších snů, kde se všechna auta plynule hýbala...)

Sumasumárum jsme se na letiště vyhrnclovali místo v deset až ve dvanáct, což ochladilo tátovu náladu zhruba na absolutní nulu. Naštěstí nezvykle přívětivé nebe bez mráčku a z posledních sil žhnoucí podzimní slunko skýtaly naději na více seskoků za sebou, takže se úsměv brzy vrátil.

Taťka si nasadil padák, máma začala zastřelovat teleobjektiv a já jsem využil situace a jal se zkoumat okolní terén. Povalovaly se tam mnohé, dosud neprozkoumané a velice vzrušující objekty. Například delikatesní vajgly a lahodné králičí bobky. Bohužel rodiče byli často více ve střehu, než bych čekal, a paličatě ničili jakýkoli (často marně opakovaný) pokus o jejich pozření . Aspoň v to věřili.

Kromě střemhlav padajícího táty jsme si také prohlédli, jak vypadá vojenský cvičný výsadek RAF. Vždycky nám nad hlavou proletěl veliký ošklivý khaki bombarďák, kterému z útrob vyhřezlo hejno skokanů a z nebe se začaly snášet takové veliké hnědé odkvetlé pampelišky. Moc působivé. Jenom tata se občas tvářil nešťastně a každý vojenský výsadek, který znatelně oddaloval příležitost pro jeho vlastní pokus o opuštění letadla za letu, komentoval slovy, už aby si vojáci přestali hrát na vojáčky a pustili nahoru slušné lidi (rozuměj civilisty).

Celé odpoledne se nicméně nakonec opravdu vydařilo, všichni přežili a nálada na cestě domů byla nadmíru povznesená.

P. K.