Zdravím vás se slíbenou reportáží o pestrém týdnu v zářijovým sluncem zalité Marseille!Jelikož sem tatika vyrazil na konferenci a přirozeně se nabízelo, aby nás přibalil též, vybatolili jsme se celá rodinka (i se dvěma loďáky, kočárem, přebalovací taškou a nosítkem) 21. 9. před marseillské letiště, celí zvědaví, co nám následující dny přinesou.
Jako první nám odnesly nehoráznou částku za taxík. Pravda, řídil ho dvojník herce z filmu Taxi (vzhledem i stylem jízdy), což navodilo hned na úvod lehce senzační pocit (opepřený tím, že jsem neměl autosedačku), ale ten jsem sdílel jen s mamikou. Tatikova pozornost se upínala výhradně k šílícímu taxametru. Byl totiž nastavený jednoznačně blíže pražským standardům než londýnským. Tatika utrousil, že to asi bude tím, že marseillské taxíky řídí Francouzi, jež mají narozdíl od londýnských Indů požadavky na normální plat a dovolenou. Jsme rádi, že jsme mohutně přispěli k francouzskému sociálnímu smíru. Uspokojivý přístřešek (obývák, kuchyňka, ložnice a mikrokoupelna) jsme šťastně našli v suterénu u jednoho pana domácího, v úzké uličce jen 10 minut chůze od šírému okolí dominující katedrály Notre-Dame De La Garde. Romantické, ale trochu náročné na výšlap. Já to tedy příliš neokusil, neb jsem se většinou vezl nebo nesl, ale parkrát jsem ty schody či padáky přecijen vyťapat musel. (Mamice už chátrají záda a ubývá sil...) Byt i lokalita se nicméně i tak ukázaly jako výborná základna k celodenním výpravám do různých částí Marseille.
Všichni jsme poctivě a disciplinovaně od prvního dne plnili účel, za kterým jsme přijeli. Tatika od časného rána konferoval a večer spřádal sociální sítě na parádních večeřích a recepcích, a my s mamikou jsme celé dny vesele turistili a vstřebávali dojmy. (A po večerech si dopřávali okoralé francouzské bagety a omáčky Uncle Ben's s těstovinami a rýží.)První zásadní dojem: v místních ulicích panuje naprostý dopravní chaos. Chodníky byly nejen úzké, ale i příšerné (samý kanál, sloup, záplata a výmol), golfkami téměř nesjízdné. Když už byl někde přechod se semaforem, tak zelenou pro chodce odbočující řidiči zavile ignorovali. Než si na to člověk zvykl, bylo každé přecházení zážitkem zvedajícím adrenalin. Ostatně stejně jako obyčejná chůze po chodníku. Pro skútry všech velikostí a kubatur totož platila stejná pravidla jako pro cyklisty, tj. jezdily a parkovaly úplně všude, včetně chodníků. První dopoledne nám z toho šla hlava kolem. Ale člověk přivykne všemu a po pár dnech už jsme přistoupili na místní pravidla hry a pirátili po přechodech i chodnících bez mrknutí oka.
Druhý zásadní dojem: v Marseille žije opravdu hodně muslimů. Od jakživa. Je to vidět všude. Na domech, kostelech, obchodech, restauracích, ulicích... zkrátka všude. Spousta krámků se zlatými šperky a arabskými sladkostmi. Třetí zásadní dojem: pamětihodné pamětihodnosti. Nejkouzelnější atmosféru má stará Marseille, čtvrť s úzkými uličkami poskládanými z typických starých činžáků. Vnucovalo se srovnání se starou Prahou. Byl tam ale opravdu klid, žádné davy turistů a obyvatelé domů působili mile a domácky. Za vidění rozhodně stojí tamní katedrála De La Major, starý kostel Abbaye Saint-Victor, bývalý hospic La Vieille Charité a palác LongChamp. Nejvyjímečnější, a pro Marseille krutě distinktivní, jsou však především působivý starý přístav Port du Vieux plný zaparkovaných jachet a na vše svrchu dohlížející nádherná katedrála Notre-Dame de la Garde. Z úžasné vyhlídky u kostela St. Lauren se nám dokonce poštěstilo vidět pohádkovu duhu nad starým přístavem vyhřívajícím se v paprscích zlatavého podvečerního slunce, která se ztrácela v hrozivě vypadajících černých mracích seskupených nad vysokými horami v pozadí. Kýčovitá scenérie, která se nám do mozku obtiskla opravdu poctivě.
Abychom nic nevynechali, dopřáli jsme si s mamikou i vyhlídkovou plavbu po moři, kolem hradu D'If, z jehož podzemní kobky kdysi unikl hrabě Monte Christo světově proslulým skokem plavmo v pytli do hlubokého moře. Poté jsme pokračovali podél bíle a tyrkysově vybarveného pobřeží Calanques. Já jsem si však, místo kochání se přírodními unikáty, chtěl po většinu času čechrat účes čerstvými poryvy mistrálu, nahnut nad hladinu moře ve špici lodní přídě (po vzoru Leonarda di Capria). To se samozřejmě neshledalo s pozitivním ohlasem u mamiky. Bála se prý, že bych skončil přesně jako on, tj. na dně moře. Já jsem si ale dál trval na svém, jelikož očekávat náraz do kry ve Středozemním moři mi přišlo jako čirá hysterie hraničící s šikanou. Zpátky do přístavu jsme se tedy oba vrátili poněkud psychicky i fyzicky vyčerpáni vášnivým sporem.
Jiným druhem zážitku byla francouzská stávka, do které jsme se připletli asi třetí den pobytu. Byla veselá a optimistická. Narozdíl od těch londýnských, kde létají vzduchem pivní lahve a všichni se mračí. Naštěstí policejní kordony a kolem projíždějící BMW jsou pro londýnské demonstranty lákavějšími terči než tatika na letitém velocipedu. To víte, v zemi, kde Marx s Engelsem stvořili svá stěžejní díla, se třídní boj nebere na lehkou váhu.Nicméně zpět k dění v Marseille, druhý den po stávkovacím dobrodružství jsem si uhnal modřinu ve tváři, když jsem byl katapultován z golfek a přistál obličejem na zábradlí, neboť nám vzpříčená kolečka v plné rychlosti škobrtla o sloup lampy mistrně umístěný uprostřed chodníku. Pěkná rána. Od té doby víme, proč má být dítě v kočáru vždy připoutáno. Ano, ano. Kvůli nečekaným nástrahám a dobrodružstvím velkoměsta.
Mamika tvrdí, že od pobytu v Marseille je ze mě kavárenský povaleč. Prý jak vidím na chodníku stůl a židličky, už si sedám a očekávám něco moc nezdravého, ale dobrého. Podle mě nemá pochopení pro mimikry. Přeci: when in Rome, do as the Romans do. Jelikož jsem zkušený turista, beru taková moudrá přísloví nesmírně vážně. Nerad bych pohoršoval a platil za výstředníka. Městský turismus si zkrátka žádá velké oběti. I po návratu do rodné vísky. 
Pro mou rodinu typičtější druh turistění ale vypuknul až po skončení konference. Půjčili jsme si kočár o čtyřech kolech a vyrazili do národního parku Camargue za plameňáky, koni a býky. A udělali tu chybu, že jsme se cestou zastavili v Aix-en-Provence. Město nebývalé krásy, ale všude mračna lidí, přes které se to nedalo vychutnat. Tak jsme zanechali všechny ty novodobé Cézanny jejich osudu a rychle se raději přesunuli za zlatým hřebem výletu: na safari do divoké francouzské přírody. No, divoké to nakonec nebylo (vyjma mistrálu), ale plameňáci, bílí koníci ani černí býci nezklamali, bylo jich všude plno a byli přesně tak kýčovití, jak jsme doufali. Stejně tak volavky, kachny, husy a brodivci. A i jeden plovoucí bobr! A spousta lagun, luk, mokřadů a pláží. Balzám na duši. Zahojili jsme si ji na pěkných pár týdnů dopředu.
P. K.
