Kvído sebou náhle seknul na záda, oči v sloup a bez dechu. My jsme se náležitě vyděsili, snažili se mu pomoci, ale nešlo to. V okolí žádný doktor nebyl, tak jsme okamžitě volali záchranku. To mělo háček v tom, že paní na telefonu trvala na udání naší přesné polohy, což dost dobře nešlo, jelikož jsme do Hampton Court zrovna přišli, byli jsme kdesi v zahradách a nedařilo se domluvit na záchytných bodech. Samozřejmě na tom asi taky měla podíl dost značná panika. Člověk měl pravěkou touhu někam běžet a volat o pomoc, avšak rozum velel setrvat na místě a v duchu současné civilizace si pomoc v klidu vytelefonovat. Ale připadalo mi, že zastavit ten příliv adrenalinu, je jako snažit se zastavit velkou vodu pár pytli písku. Víte, že to je nemožné, ale přesto se snažíte, protože musíte. Taková vnitřní biochemická bitva. No, po chvilce zmateného pobíhání jsem určila polohu v okruhu cca 50m (aspon jsem si to myslela) a víc už to nešlo, takže jsem s beznadějně prosakující hysterií začala paní důrazně vysvětlovat, že mi nedýchá syn (který mezi tím už naštěstí trochu dýchal, ale to jsem nevěděla), a ať tam prostě někoho pošle, že už se snad nějak najdeme. Houkačku tam opravdu nebylo možné přeslechnout. Pak jsem vyčerpaně předala telefon nějaké anglické paní, aby jí popsala, co se přesně děje s Kvídem, protože adrenalin už se definitvně rozlil úplně všude a já měla pocit, že na další věcnou komunikaci už nestačí ani moje slovní zásoba, ani síly.
Pár minut na to Honza dovedl paní zdravotnici, která dorazila na místo jako první. Ta změřila Kvídovi teplotu (měl 39,1), aplikovala paracetamol a sdělila nám, že prodělal febrilní křeč způsobenou horečkou. Což byla celkem úlevná diagnóza, jelikož jsme měli pěkně nahnáno z epilepsie, která vypadá hodně podobně. Po další minutce dorazilo další auto s dalším zdravotníkem a za chvilku k nám donavigovali velkou sanitku. Takže tam na jednoho malého napůl bezvědomého Kvída najednou byla tři velká auta. Jedna ze záhad toho dne a místního systému. ???
Nakonec přebyteční zdravotníci zase odjeli, nás naložili do sanitky a jelo se do nemocnice. Tam Kvída po několika hodinách zchladili na přijatelnou teplotu, dostalo se nám zdravotnického poučení a poslali nás domů. Když jsme dorazili, začala ale horečka zase rychle stoupat, až jsme opět vyrazili na pohotovost (tentokrát už ale taxíkem). Tam jsme strávili dalších několik hodin, ale nakonec se dobrá věc podařila, Kvído vyfasoval antibiotika a tuny horečkotlumičů, noc proběhla celkem klidně, za dva dny už byl bez teploty a do pěti dní zcela v pořádku. My jsme i přes všechna ujištění o neškodnosti a běžnosti takové příhody vstřebávali prvotní šok ještě pěknou chvíli.Ale nakonec jsme se rozhodli vzít to stečí a napravit nepříjemný dojem z poslední návštěvy Hampton Court návštěvou další. Jako posilu a morální oporu jsme si přizvali Vince s Helen a přesně týden PO jsme vyrazili.
Tentokrát proběhlo vše jak mělo i s několika bonusy navíc v podobě dobového rytířského turnaje, středověké sokolnice a setkání se samotným Jindřichem VIII. :) V proslulém bludišti jsme samozřejmě dopadli jako Tři muži ve člunu, tj. beznadějně zabloudili. Vince je však otrok své doby a po několika marných pokusech se vymotat vytasil svůj IPhone a donavigoval nás přes satelit úspěšně až do kýženého středu. Bláhovost takového počínání zřejmě docení jen ten, kdo tam někdy byl (celé to může mít tak cca 150m2) a kdo zná rozlišení gps v iPhone (asi tak +- 100 m). Ale i tak to byla legrace. Jediné, co nám nevyšlo, byla zpáteční cesta lodí po řece Temži. Poněkud jsme ji nestihli. Tak zase příště.
